ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2383.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2383/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, proti žalované ŽOLÍKOVÁ PRÁCE s.r.o., IČO 283 30 455, se sídlem v Prostějově, Studentská 1696/17, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení částky 171 486 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 61 323 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 225/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2015, č. j. 17 Co 454/2013-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 518,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Kalabise do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 9 C 225/2011-311, uložil žalované zaplatit žalobci částku 31 474 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 140 012 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stejně tak zamítl i vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 61 323 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem – poté, co odmítl odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) – rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok II), zatímco ve výroku IV o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení v částce 36 750 Kč (výrok III), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež směřuje proti výrokům pod body II, III a IV a kdy – co do vymezení přípustnosti dovolání – zmiňuje hlediska uvedená v §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), v jím formulovaných otázkách.
Se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolacím řízení – v souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Směřuje-li žalobce své dovolání i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, tj. ve výroku ukládajícím žalované povinnost zaplatit žalobci částku 31 474 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jde v dané části o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7) a nadto směřující proti samostatnému výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícímu částku 50 000 Kč představující zákonem stanovený bagatelní limit přípustnosti dovolání (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). K procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání srov. §243c odst. 3, §218 písm. b/ o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem II výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 140 012 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné, proto, že napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených §238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění (dovolatelem nezpochybňovaného), že v uzavřené smlouvě o dílo (§631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) účastníci uspořádali svá práva a povinnosti – jde-li o důvody odstoupení od uzavřené smlouvy o dílo a následné vypořádání stran – odchylně od zákona (jehož úprava je v tomto směru dispozitivní) a kdy odvolací soud (byť zde již v rozporu s argumentací žalobce) dochází k závěru, že důvody pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobce (objednatele) nebyly naplněny, zatímco od smlouvy následně účinně odstoupila žalovaná (zhotovitelka).
Argumentace dovolatele založená na předpokladu, že v posuzované věci byly naplněny okolnosti dávající objednateli právo odstoupit od smlouvy (že zhotovitel při provádění díla „nedodržoval technologické postupy“, resp. že bylo zřejmé, že dílo nebude řádně a včas provedeno), vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého při posouzení věci vyšel odvolací soud (jenž nemá v tomto směru žalobcem tvrzené okolnosti za prokázané a uzavírá, že žalovaný nemohl dílo řádně dokončit především pro nedostatek potřebné součinnosti objednatele s prováděním díla) a jako taková již proto nemůže založit přípustnost dovolání (nejde o argumentaci podřaditelnou uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž samotná skutková zjištění odvolacího soudu nelze napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ovšem ani další právní argumentace dovolatele ve vztahu k odstoupení od smlouvy a vypořádání zaniklého závazku ze smlouvy o dílo nemůže mít v poměrech projednávané věci vliv na správnost rozhodnutí. I v případě dovolatelem uvažované aplikace příslušných zákonných ustanovení smlouvy o dílo (považuje-li žalobce smluvní ujednání za zhoršující postavení spotřebitele; k tomu srov. např. odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, uveřejněný pod č. 73/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a relevance dřívějšího odstoupení od smlouvy úkonem žalobce (objednatele) podle §642 odst. 1 obč. zák. (i se zřetelem k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 117/2003), je totiž při použití úpravy obsažené v ustanovení §642 odst. 1 obč. zák. pro nároky vzešlé z odstoupení od smlouvy o dílo dle tohoto speciálního ustanovení aplikace obecných ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení vyloučena ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014). Tedy i z pohledu této zákonné úpravy napadené rozhodnutí obstojí (zakládá-li se na tom, že oproti nároku žalobce na vrácení zaplacených záloh na cenu díla v částce 529 395 Kč stojí nárok žalované na zaplacení poměrné ceny díla, která připadá na práce jí již vykonané, resp. na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 487 422 Kč).
Předpokládá-li pak platné odstoupení od smlouvy podle §642 odst. 2 obč. zák. (odstoupení objednatele z obavy o včasné a řádné provedení díla), že v době odstoupení je s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmá opožděnost nebo vadnost budoucího díla a že objednatel určil zhotoviteli ke zjednání nápravy lhůtu, která je přiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2439/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1157/2010), pak při zjištěném skutkovém stavu nelze žalobcovo odstoupení od smlouvy podřadit tomuto ustanovení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemůže být v kolizi ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou, jež vychází z toho, že v případě odstoupení od smlouvy podle ustanovení §642 odst. 2 obč. zák. nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla a že pro vypořádání stran je třeba použít obecného ustanovení o bezdůvodném obohacení (§457 a 458 obč. zák.).
Protože ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud pouze v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), jsou nezávažné zbylé námitky dovolatele, jež vystihují právě vady řízení.
Přestože žalovaný v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III a IV, tak ve vztahu k těmto výrokům o náhradě nákladů řízení žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší.
Proto Nejvyšší soud dovolání i ve zbylé části odmítl (§243c odst. 1 věty prvé o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (oprávněné) žalované patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 6 740 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 1 478,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu