ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2806.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2806/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Lafarge Cement, a.s. , IČ 148 67 494, se sídlem v Čížkovicích 27, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovaným 1. M. P. , a 2. M. H. , zastoupeným JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení částky 889.254,60 Kč , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 166/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 14 Co 563, 564/2010-711, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2016, č. j. 14 Co 563/2010-727, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každá částku 7.356,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Beránka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č. j. 15 C 166/2004-277, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2010, č. j. 15 C 166/2004-282, uložil žalované 1. zaplatit žalobkyni částku 330.602 Kč (výrok I.), k zaplacení stejného obnosu žalobkyni pak zavázal též žalovanou 2. (výrok II.), co do částky 661.196 Kč žalobu vůči oběma žalovaným zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Žalobkyně se z titulu bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), domáhala vrácení celkové částky 1.322.400 Kč, kterou zaplatila otci žalovaných M. T. na základě neplatné kupní smlouvy. Soud konstatoval, že zmíněný dluh ke dni smrti právního předchůdce žalovaných (9. 10. 2003) nepochybně existoval, jeho dědičky však uvedená platební povinnost může tížit jen potud, pokud dědictví dosud nebylo vyčerpáno plněním ostatním věřitelům zůstavitele. Jelikož aktiva pozůstalosti přesahovala hodnoty použité na úhradu jiných dluhů (respektive náklady na zpeněžení nemovitosti tvořící součást dědictví) o 661.204 Kč, soud každé ze žalovaných uložil vyplatit žalobkyni polovinu této sumy. Ve zbývajícím rozsahu pak žaloba musela být zamítnuta.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č. j. 14 Co 563, 564/2010-397, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání všech účastníků ve výrocích I. a II. potvrdil [výrok I. a)], ve výroku III. jej změnil tak, že žalobkyni přiznal právo na zaplacení dalších 262.328,71 Kč proti žalované 1. a 116.696,59 Kč vůči žalované 2., jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I. b)], přičemž rozhodl o nákladech řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům i státu (výroky II. až VIII.). Odvolací soud aproboval závěr okresního soudu, že M. T. vznikla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím peněžitého plnění podle absolutně neplatné kupní smlouvy. Podotkl dále, že zůstavitelův věřitel, který nebyl plně uspokojen se svým nárokem v dědickém řízení, není vázán tím, jak dědický soud deklaroval cenu dědictví, a může tedy prokazovat, že hodnota majetku zůstavitele ke dni jeho smrti byla vyšší než částka uvedená v rozhodnutí o dědictví, což v řešené kauze žalobkyně úspěšně učinila. Naproti tomu žalované byly vázány usnesením dědického soudu, včetně výroku o obecné ceně děděného majetku, pročež nemohly účinně rozporovat hodnotu obchodního podílu na společnosti BONUM MT s.r.o., jenž rovněž tvořil součást pozůstalosti. Odvolací soud ve světle předeslaných úvah určil čistou hodnotu dědictví, následně konstatoval, že v dědickém řízení nedošlo ke konvokaci věřitelů ani dohodě o přenechání dědictví k úhradě dluhů, pročež se povinnost dědiců uhradit dluhy zůstavitele řídí ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o likvidaci dědictví. Dědici tudíž při uspokojování věřitelů musí postupovat v souladu s §175v o. s. ř. a pohledávky patřící do stejné skupiny uspokojovat poměrně. Jelikož v daném případě měli všichni věřitelé z hlediska kategorizace svých pohledávek rovné postavení, byly žalované povinny plnit dle jejich podílu na veškerých pohledávkách za zůstavitelem. Poněvadž sporný nárok na vrácení bezdůvodného obohacení představoval 33 % z celkových dluhů M. T., svědčí žalobkyni právo na plnění ve výši korespondujícího dílu čisté hodnoty dědictví.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, č. j. 28 Cdo 3598/2012-433, rozsudek odvolacího soudu s výjimkou potvrzující části výroku I. b) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Za korektní (s ustálenou judikaturou konformní) označil dovolací soud závěr krajského soudu o nutnosti poměrného uspokojování věřitelů a současně konstatoval, že si odvolací soud počínal správně, pakliže zjišťoval hodnotu zůstavitelova majetku dokazováním, nevycházeje toliko z údajů uvedených v usnesení o dědictví. Pochybení odvolacího soudu naopak spatřoval v tom, že žalovaným znemožnil rozporovat cenu podílu v obchodní společnosti BONUM MT s.r.o. uvedenou v usnesení o dědictví, neboť i z onoho údaje bylo v předmětném sporu možné vycházet, toliko nebylo-li účastníky tvrzeno a dokazováno něco jiného. Pouze z posledně zmíněného důvodu přikročil ke kasaci napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem následně rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 14 Co 563, 564/2010-711, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2016, č. j. 14 Co 563/2010-727, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. opětovně potvrdil [výrok I. a)], ve výroku III. jej změnil tak, že každé ze žalovaných uložil zaplatit žalobkyni dalších 114.025,30 Kč, jinak také v tomto výroku prvoinstanční rozhodnutí do částky 150.974,70 Kč potvrdil [výrok I. b)], a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky II. až V.). Odvolací soud se při vědomí právních názorů vyřčených dovolacím soudem zaměřil na zjišťování hodnoty zmiňovaného obchodního podílu, přičemž dal za pravdu tvrzení žalovaných, že skutečná cena tohoto aktiva byla nulová. Uvedená skutečnost se pak musela promítnout do rozsahu odpovědnosti dědiček za dluhy zůstavitele, a žalobě tudíž bylo lze vyhovět v míře nižší, než bylo dovozeno v předchozím rozhodnutí daného soudu v této věci. Krajský soud byl rovněž nucen reagovat na dodatečně vznesenou námitku žalovaných, že žalobkyně náležitě neprokázala skutečné uhrazení sporného peněžitého plnění jejich právnímu předchůdci. Se zřetelem k okolnostem věci, jež v odůvodnění detailně vylíčil a zhodnotil, dospěl nicméně odvolací soud k závěru, že uhrazení předmětné částky je možné považovat za bezpečně zjištěné.
Proti tomuto rozsudku [dle obsahu nikoli proti potvrzující části jeho výroku I. b)] podaly dovolání žalované, jež podotýkají, že je jim známa rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se proporcionality plnění dluhů z dědictví, poukazují však na skutková specifika řešené kauzy. Dovolatelky upozorňují, že §175v odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 upravoval uspokojování pohledávek při likvidaci dědictví, při níž je hodnota majetku zůstavitele i výše přihlášených nároků postavena najisto. Naproti tomu v řešené věci jednotliví věřitelé M. T. uplatňovali své pohledávky postupně, přičemž nebyli nikterak limitováni konkrétní lhůtou, jak by tomu bylo, kdyby byla nařízena likvidace dědictví. Při neexistenci jasně daného časového omezení pro vznášení dalších nároků přitom nebylo možné jednoznačně stanovit podíl hodnoty dědictví připadající na jednotlivé věřitele. Žalované na úhradu přihlášených dluhů poskytly plnění, jež hodnotu pozůstalosti zcela vyčerpalo, přičemž konstrukce aplikovaná odvolacím soudem, zakládající se na povinnosti poměrného uspokojení veškerých (i dodatečně zjištěných) nároků, je fakticky nutí hradit zůstavitelovy dluhy z vlastního majetku, čímž je popřen obsah §470 odst. 1 obč. zák. Práva na vrácení případných přeplatků vůči věřitelům, jimž plnily více, než byly povinny, jsou pak již v současnosti promlčena.
Dovolatelky dále namítají, že žalobkyně v řízení neprokázala zaplacení částky, jejíhož vrácení se domáhá, a odvolací soud shledal tento předpoklad důvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení splněným na základě čiré spekulace. Upozorňují, že žalobkyně vlastní vinou ohledně zmíněné skutečnosti neunesla důkazní břemeno, pročež jí měl soud nejprve udělit poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. a následně projednávaný návrh zamítnout. Opačný postup má za následek absenci opory skutkových zjištění odvolacího soudu v provedeném dokazování. Žalované tedy požadují, aby Nejvyšší soud naříkané rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zpochybnila přiléhavost předestřené dovolací argumentace a dovolacímu soudu navrhla odmítnutí dovolání žalovaných.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaných však přípustným shledáno být nemůže.
Nejvyšší soud již v minulosti vícekrát judikoval, že nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu §175n o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena jimi nabytého dědictví již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu nároků, jež měly výhodnější právo na uspokojení než pohledávka vymáhaná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1616/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009). Ani dovolatelky přitom nesporují, že veškeré zjištěné pohledávky za jejich právním předchůdcem náležely do stejné skupiny, pročež musely být v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, jimiž se za okolností daných v posuzované věci podle §471 odst. 2 obč. zák. řídí povinnost dědiců plnit dluhy zůstavitele, vyrovnány poměrně (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3942/2014), neboť právní postavení věřitelů při uspokojování jejich pohledávek ani zde nemůže být odlišné, než jaké by bylo v případě předluženého dědictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3913/2015). Dovolatelky se tak nemohou proti nároku zůstavitelova věřitele na poměrné uspokojení s úspěchem hájit tím, že dědictví již vyčerpaly (disproporčním) plněním věřitelům ostatním.
Oproti mínění žalovaných se Nejvyšší soud nedomnívá, že by se podaný výklad neměl prosadit tam, kde věřitelé své pohledávky vůči dědicům uplatňují postupně, a to i s určitým časovým odstupem, nejsouce v tomto limitováni zvláštní časovou lhůtou, neboť právě v předcházení naznačenému následku spočívá pro dědice význam institutu konvokace věřitelů (viz zejména Macková, A., Sedláková, A. In: David, L., Ištvánek, F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 885, a Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo v teorii a praxi . Praha: Leges, 2011. s. 41–42). V případě, že by žalované dědickému soudu navrhly, aby vyzval věřitele k oznámení jejich pohledávek vůči zůstaviteli ve stanovené lhůtě s tím, že dědici budou věřitelům, kteří své pohledávky včas nepřihlásí, odpovídat jen potud, pokud nebude cena dědictví vyčerpána plněním na úhradu práv ostatních věřitelů (§175n o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), zjednaly by si tím obranu proti případným dodatečně vznášeným nárokům, jejíhož poskytnutí se nyní dožadují (viz krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3603/2012). Pakliže arci daného instrumentu nevyužily, je pochopitelné, že jim tato skutečnost musí jít k tíži (včetně rizika, že některého z věřitelů v důsledku nedostatečných informací o celkovém objemu závazků zůstavitele uspokojily v míře přesahující odpovědnost dědiců omezenou dle §470 odst. 1 obč. zák., čímž však zůstala nedotčena jejich povinnost zapravit poměrně dluhy vůči věřitelům ostatním). Bylo by naopak protismyslné, pokud by ochrana plynoucí z provedení konvokace věřitelů byla dědicům přiznávána i tam, kde se zmíněný postup v dědickém řízení neuplatnil.
Druhá dovolatelkami uplatněná námitka má pak čistě skutkový charakter, neboť závěr o unesení či neunesení důkazního břemen není úsudkem právním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, či ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2913/2015). Dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přitom skutková zjištění soudů nižších stupňů dovolacímu přezkumu podrobovat nelze (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2378/2015). Bezpředmětná je tudíž argumentace (naplňující v podstatě dovolací důvod, který již dovolatelům k dispozici dán není, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3646/2014, a ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 656/2015), dle níž mají skutkové úvahy odvolacího soudu nedostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Jelikož se žalovaným nepodařilo postihnout žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., muselo být jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů ve výši 14.713,60 Kč, přičemž na každou ze žalovaných, jejichž podíl na předmětu dovolacího řízení je shodný, připadá částka 7.356,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu