ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2807.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2807/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně H. N. , zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o 81.455 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 220/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 54 Co 181/2015-463, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 26 C 220/2009-434, připustil změnu žaloby (výrok I.), žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 1.366 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 81.455 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV.) i státu (výrok V.) a konstatoval, že odměna advokáta žalobkyně bude vyčíslena po právní moci rozsudku v samostatném usnesení (výrok VI.). Z převážné části tak vyhověl žalobkyni, jež v řízení požadovala zaplacení 82.821 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného (jejího bývalého manžela) tím, že v období od května 2007 do prosince 2011 nepřispíval na náklady spojené s užíváním bytu, jejž společně s žalobkyní a jejich synem i v době po rozvodu manželství účastníků obýval. Jelikož však přesný rozsah užívání bytu žalovaným nebylo lze zjistit, vyšel obvodní soud (stejně jako ve věci týchž účastníků vedené u tamního soudu pod sp. zn. 8 C 637/2006) z úvahy, že jsou-li v bytě hlášeny tři osoby, užívá jej každá (i žalovaný) právě z jedné třetiny. Žalobkyně se pak domáhá částky nižší, než odpovídá poměrné části obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem, pročež jí soud do výše 81.455 Kč dal za pravdu. Nedůvodným oproti tomu shledal její požadavek na zaplacení částky 1.366 Kč jako podílu na platbách za pojištění domácnosti, neboť stranou pojistné smlouvy byla toliko žalobkyně, a odmítl rovněž kompenzační námitky žalovaného vážící se k přeplatkům za služby.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 54 Co 181/2015-463, ve výrocích III. – VI. zrušil a věc vrátil v daném rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně předně vytkl nedostatečná zjištění týkající se míry užívání bytu žalovaným, neboť nepostačuje toliko odkaz na jiné řízení, ač v obdobné věci mezi stejnými účastníky. Nelze totiž bez dalšího uzavřít, že s ohledem na očekávání srovnatelného rozhodnutí v odlišné věci je zapotřebí i v nynějším sporu určit rozsah případného bezdůvodného obohacení dle volné úvahy soudu ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Akcentoval přitom nutnost uspokojivého zjištění skutkového stavu na podkladě korektně provedeného dokazování. Pochybení obvodního soudu shledal dále v rozhodnutí o bezdůvodném obohacení za měsíc květen 2007, o němž bylo již rozhodnuto ve zmiňovaném řízení (pod sp. zn. 8 C 637/2006), což zde zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. Nesouhlasil rovněž s úsudkem, dle kterého by se žalovaný měl podílet na platbě rozhlasového a televizního poplatku, jestliže poplatníkem byla toliko žalobkyně a v řízení nebylo prokázáno, že by odvolatel takové přístroje držel či užíval.
Rozhodnutí městského soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v rozporu usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou soudu Nejvyššího i Ústavního, jakož i v otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu doposud neřešené. Je přesvědčena, že v nyní souzené věci mělo být postupováno totožně jako v dřívějším sporu týchž účastníků týkajícím se obdobné situace a lišícím se toliko časovým úsekem, za nějž je vydání bezdůvodného obohacení požadováno. Odvolacímu soudu vytýká, že řádně neozřejmil důvody, pro něž by měly být rozsah užívání bytu žalovaným a s tím související výše bezdůvodného obohacení posuzovány odlišně, když obojí považuje za dostatečně prokázané již v dřívějším řízení, přičemž tam zjištěný skutkový stav se nijak nezměnil. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 a za současného vyzdvihování zásady legitimního očekávání obdobného rozhodování soudů ve skutkově podobných věcech se dožaduje vydání analogického rozhodnutí jako v dřívějším řízení, a proto navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje s názory odvolacího soudu, jež má za jasně a srozumitelně odůvodněné. Upozorňuje na úlohu soudu náležitě zjistit skutkový stav, jakož i na povinnost žalobkyně svá tvrzení úspěšně prokázat. Usnesení odvolacího soudu považuje za věcně správné, pročež Nejvyššímu soudu navrhuje odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Předně je vhodné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi, jež (v návaznosti na závěry odborné literatury) zdůrazňuje význam instrukce udělené civilním soudům v §153 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy dbát zásady materiální pravdy. Skutkový stav věci je přitom především výsledkem důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry splní svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčují skutkový závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 861 a násl.). Požadavek na zjištění skutkového stavu věci současně vyjadřuje, že základem pro rozhodnutí soudu jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení jinak najevo (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5265/2009, či ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1161/2006). Jedině totiž řádně a dostatečně skutkově podložený rozsudek může následně obstát i z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11). V postupu odvolacího soudu tak nelze spatřovat rozpor s judikaturou, sledoval-li jím pokyn daný mu zákonodárcem, a, aniž by k dané věci zaujímal právní názor, zrušil-li rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné pro nedostatečná skutková zjištění především stran rozsahu užívání bytu žalovaným, jehož námitky tímto směrem mířící nebyly patřičně vypořádány.
S ohledem na princip právní jistoty sice lze souhlasit, že ten, kdo se domáhá právní ochrany, může zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), ovšem vzhledem ke shora popsané nutnosti řádně zjistit skutkový stav v konkrétním sporu nemůže žalobkyní akcentované důvodné očekávání účastníka vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení, ač odvíjející se od podobného faktického stavu (poměřováno ve vztahu k dříve rozhodovanému sporu týchž účastníků), odlišně či měl-li by soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). V nynější procesní situaci, v níž se odvolací soud v důsledku rušícího charakteru svého usnesení a především pak díky důvodům, na nichž je založil, prozatím nezabýval meritem sporu, se proto jeví poněkud předčasnými námitky žalobkyně vyžadující obdobné rozhodování analogických pří, popřípadě přesvědčivé zdůvodnění odchylného právního posouzení předmětné věci, neboť jimi předjímá závěry odvolacího soudu, jež tento prozatím neučinil.
Stejně tak nelze uvažovat ani o žalobkyní tvrzeném rozporu napadeného usnesení s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, neboť nepřijal-li odvolací soud v dané věci díky úsudku o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu dosud žádné definitivní závěry stran základu nároku, potažmo jeho konkrétní výši (a nevyloučil-li možnost aplikace §136 o. s. ř.), avšak toliko po soudu prvého stupně požadoval komplexní skutková zjištění opírající se o korektně provedené dokazování, není možné shledat, že by se jeho usnesení citovanému nálezu Ústavního soudu jakkoliv příčilo.
Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v dovolání žádnou otázku, pro niž by na ně mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neformuluje, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu