ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2950.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2950/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 452 72 956, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8-Libni, Na Stráži 1306/5, o zaplacení částky 533.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 249/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4. 8. 2008 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 533.466,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že mu poukázala pojistné plnění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi ní jako pojistitelem a M. G. (dále jen „M. G.“) jako pojistníkem ve výši 450.000,- Kč za poškození vozidla žalovaného VW reg. zn. 5A7 4593, k němuž mělo dojít při dopravní nehodě dne 25. 6. 2006, kterou podle protokolu Policie ČR zavinila M. G. s vozidlem BMV reg. zn. 5S3 4916, a částku 83.466,- Kč jako náhradu za půjčení náhradního vozidla, přičemž následně žalobkyně na základě znaleckého posudku zjistila, že ke střetu vozidel došlo zřejmě úmyslně a dopravní nehoda byla zinscenována.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 C 249/2008-212, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 533.466,- Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21.340,- Kč a „státu nahradit zálohované znalečné ve výši 17.523,- Kč“. Soud prvního stupně z protokolu o dopravní nehodě zjistil, že dne 25. 6. 2006 došlo ke střetu vozidla BMV reg. zn. 5S3 4916 řízeného M. G. s vozidlem VW reg. zn. 5A7 4593 řízeným žalovaným, že dne 4. 5. 2006 uzavřela žalobkyně s M. G. pojistnou smlouvu o pojištění uvedeného vozidla a že žalobkyně vyplatila dne 13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000,- Kč a dne 19. 12. 2006 částku 83.466,- Kč na jeho účet. Dále bylo ze soudem vyžádaného znaleckého posudku znalce Ing. Karla Doležala prokázáno, že poškození vozidel neodpovídá nehodovému ději popisovanému žalovaným a M. G. v rámci vyšetřování střetu vozidel, že poškození vozidel vzájemně nekorespondují a že „vznikla za jiných okolností, jindy a v jiném časovém úseku“. Z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, bylo zjištěno, že M. G. byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 427.086,- Kč „z důvodu neoprávněného vyplacení pojistného, neboť ke střetu vozidel, jak byl řidiči vozidel popsán, nemohlo dojít, když znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem dospěl k závěru, že poškození vozidel vzájemně nekorespondují a některé deformace nemohly být způsobeny nehodovým dějem“ ani nedbalým odtahem, ale byla způsobena závažnějšími nárazy, zřejmě cíleně, a že se jednalo o úmyslný střet, neboť rychlost vozidla řízeného M. G. se blížila nule; ke střetu vozidla nemohlo dojít ani z důvodu, že řidička vozidla „zazmatkovala“. Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a na ustanovení §2 písm. g) a §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že ačkoliv trestní stíhání žalovaného a M. G. bylo zastaveno (správně odloženo), není žalovaný poškozeným, neboť střet vozidel, k němuž došlo dne 25. 6. 2006, byla fingovaná dopravní nehoda. V tomto ohledu vycházel z jednoznačných závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Doležala vyžádaného v daném řízení, jakož i ze závěrů znalců v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008. Je proto zřejmé, že střet vozidel byl účastníky dopravní nehody úmyslně zinscenován, a nejednalo se tak o pojistnou událost, z níž by druhá účastnice střetu vozidel byla povinna hradit újmu vzniklou žalovanému, neboť sice v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem motorového vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, avšak s ohledem na skutečnost, že ke střetu vozidel došlo úmyslným jednáním obou řidičů vozidel, nemohla M. G. vzniknout povinnost hradit žalovanému újmu na jeho vozidle; tím žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, když současně se nestal poškozeným, a tak mu ani nevzniklo právo na náhradu újmy.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 28 Co 405/2014-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok o náhradě nákladů státu doplnil tak, že platebním místem pro zaplacení částky 17.523,- Kč je účet Obvodního soudu pro Prahu 10; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně vyplatila žalovanému požadovanou částku bez právního důvodu. Za nedůvodnou považoval jeho námitku, že soud prvního stupně neprovedl a ani nezamítl jím označené návrhy na provedení důkazů, jelikož z protokolu o jednání ze dne 18. 6. 2014 je nepochybné, že po poučení soudem podle ustanovení §119a o. s. ř. před skončením jednání uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, čímž nastala koncentrace řízení; v odvolacím řízení se tak uplatní systém neúplné apelace a „neuplatněné důkazy“ nemohou být způsobilým odvolacím důvodem. „Skutečnost, že soud prvního stupně neuvedl, proč nevyslechl Ing. Winklera, a nevypořádal se s námitkami žalovaného ke znaleckému posudku Ing. Doležala, podle odvolacího soudu ovšem neměly vliv na správnost jeho rozhodnutí“. V daném případě je totiž nutno vycházet z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, resp. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, ve věci žalobkyně České pojišťovny a. s. a žalované M. G. o zaplacení částky 427.086,- Kč s příslušenstvím, neboť „tam byla posuzována a již pravomocně vyřešena stejná otázka, i když žalovaný tam nebyl účastníkem řízení“. Odvolací soud poukázal na to, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení §159a o. s. ř. a §135 o. s. ř., jejichž výkladem při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se zabýval Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 a sp. zn. 20 Cdo 2431/2010). Dovodil, že „i když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává, jde-li v novém řízení o nárok ze shodného předmětu řízení. Stav vymezený v tomto řízení žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž uplatnila žalobkyně svůj nárok vůči M. G. v řízení před Okresním soudem v Nymburku. Soud je proto v této věci tam učiněnými závěry vázán ve smyslu ust. §159a odst. 4 o. s. ř., že k pojistné události dne 25. 6. 2006 nedošlo. Ačkoliv ke střetu uvedených vozidel v uvedeném místě a čase s největší pravděpodobností došlo, jednalo se o náraz připravený, úmyslný a cílený, pojistná událost nenastala a nevznikl tak důvod pro výplatu pojistného plnění. Za této situace žalobkyně vyplatila i žalovanému (ze shodné škodní události) z pojistné smlouvy, kterou uzavřela s M. G., požadovanou částku bez právního důvodu“. Mezi žalobkyní a žalovaným „není vztah škůdce a poškozeného, neboť žalobkyně mu žádnou škodu na jeho vozidle nezpůsobila“. Vznikla-li žalovanému ze zmíněné dopravní nehody škoda, pak „se může domáhat její náhrady proti tomu, kdo takovou škodu způsobil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek procesního práva, „zda zde byla vázanost odvolacího soudu závěry učiněnými v řízení před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. 6 C 315/2008, popřípadě v jakém rozsahu zde byla vázanost těmito závěry, když se jednalo o řízení, které nemělo shodný předmět řízení ani shodný okruh účastníků a navržených důkazních prostředků“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, a „zda mohly být odvolacím důvodem skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny pouze písemnými podáními dovolatele před poučením soudu podle §119a o. s. ř. učiněného při soudním jednání dne 18. 6. 2014“, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněným pod č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda zde i při vázanosti odvolacího soudu všemi závěry učiněnými v řízení před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. 6 C 315/2008 při úmyslném způsobení dopravní nehody pojištěným (M. G.) má pojistitel (žalobce) povinnost hradit za pojištěného škodu způsobenou při takové dopravní nehodě druhému účastníkovi dopravní nehody (dovolateli), pokud nebyl v řízení zjišťován rozsah škody vzniklé druhému účastníkovi dopravní nehody při této dopravní nehodě a míra jeho zavinění na vzniku této dopravní nehody“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolatel z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. namítá, že předmět řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 315/2008 a daného řízení je zcela odlišný, neboť v prvním z nich se žalobkyně domáhala po M. G. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 427.086,- Kč vyplaceného jí na základě havarijního pojištění podle smlouvy o sdruženém pojištění vozidel č. 82429657-10, uzavřené mezi nimi při vyřizování dopravní nehody dne 25. 6. 2006. Vznik bezdůvodného obohacení na straně M. G. přitom žalobkyně shledávala v tom, že nebyla dána existence nahodilé pojistné události ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni 25. 6. 2006, a proto nebyly splněny podmínky aplikace ustanovení §26 tohoto zákona pro vyplacení pojistného plnění. Naproti tomu v daném řízení dovozuje žalobkyně vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného z toho, že mu nevzniklo právo na náhradu škody způsobené provozem vozidla M. G., tj. že na základě dopravní nehody ze dne 25. 6. 2006 nevznikl závazkový právní vztah z odpovědnosti za škodu ve výši 533.466,- Kč, a v důsledku toho ani nárok M. G. na to, aby za ni žalobkyně hradila žalovanému náhradu škody [§6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení]. Dovolatel podotýká, že pokud mu vznikla provozem vozidla M. G. škoda, je pro posouzení jeho nároku na náhradu škody nerozhodné, zda skutek jako určitá událost ve vnějším světě, která vedla ke vzniku škody, byl zároveň pojistnou událostí ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., či nikoliv, neboť to může mít vliv pouze na posouzení oprávněnosti nároku škůdce na úhradu pojistného plnění dle škodového pojištění. Je proto nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že obě řízení mají shodný předmět a že by „zde mělo dojít k překážce věci pravomocně rozhodnuté a k vázanosti odvolacího soudu závěry učiněnými v předchozím řízení vedeném žalobkyní proti M. G.“. Odvolací soud nemohl být těmito závěry vázán ani proto, že jeho účastníkem nebyl žalovaný; byl v něm vyslechnut jen jako svědek, takže jeho procesní postavení mu neumožňovalo aktivně zasahovat do řízení, uplatňovat svá tvrzení, činit důkazní návrhy, být přítomen provedení důkazů, včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky, a k provedeným důkazům se vyjadřovat. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci zaujal právní názor, že je vázán závěry učiněnými v řízení, jehož účastníkem nebyl, došlo tím k odepření jeho práva na poskytnutí soudní ochrany, což je o to závažnější, že v tomto řízení předložil důkazní prostředky, které v předchozím řízení vedeném proti M. G. předloženy nebyly a které mohly mít za následek odlišné rozhodnutí, a to zejména 6 barevných fotografií z místa nehody a další navržené důkazy (znalecký posudek Ing. Pavla Winklera, konfrontaci znalců Ing. Doležala a Ing. Winklera a návrh na vyžádání revizního znaleckého posudku). Závěry učiněnými v předchozím řízení nemohl být soud v daném řízení vázán ani z toho důvodu, že v něm nebylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok by byl podle ustanovení §159a odst. 2 o. s. ř. závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001). Pokud odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, jedná se o judikaturu týkající se závaznosti výroku rozhodnutí učiněného v řízení, v němž je shodný okruh účastníků řízení, takže v daném případě ji nelze aplikovat. I kdyby byl právní názor odvolacího soudu, že v tomto řízení je soud vázán závěry učiněnými v předchozím řízení, správný, nelze ani v takovém případě shledat, že by v předchozím řízení byla řešena jakákoliv otázka, z níž by bylo bez dalšího možné dovodit oprávněnost nároku žalobkyně uplatněného žalobou vůči dovolateli, neboť základní podmínkou pro závaznost řešení určité otázky ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. je skutečnost, že tato otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí soudu. V předchozím řízení byla pro jeho účastníky a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena toliko otázka, zda žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 427.086,- Kč vyplaceného M. G. na základě havarijního pojištění podle smlouvy o sdruženém pojištění jejího vozidla, a tudíž, zda byla dopravní nehoda ve vztahu k ní pojistnou událostí ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb. Jakékoliv jiné otázky, které nebyly přímo předmětem tohoto sporu, nemohly být pro odvolací soud závazně vyřešeny; tento závěr vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, na něž odkázal i odvolací soud. Relevantním by tak mohl být pouze skutkový závěr, že k předmětné dopravní nehodě (střetu vozidel) skutečně došlo a že šlo o náraz, který byl vyvolán úmyslným jednáním M. G.; nelze však z něj dovodit právní závěr, že dovolateli nevzniklo právo vůči M. G. na náhradu škody, ani právo, aby za ni žalobkyně škodu uhradila. Pakliže byla dopravní nehoda vyvolána úmyslným jednáním M. G., bylo by třeba posuzovat míru zavinění dovolatele na způsobení škody, která má podle ustanovení §441 obč. zák. vliv na poměr výše škody, kterou může poškozený nárokovat po škůdci.
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti tvrzení a jím navržených důkazů v jeho podáních ze dne 21. 8. 2013, ze dne 31. 10. 2013 a ze dne 22. 4. 2014 s poukazem na aplikaci ustanovení §119a o. s. ř. (upravujícího koncentraci řízení) pro posouzení, zda tato tvrzení a označené důkazy mohly být způsobilým odvolacím důvodem. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, nastává koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. pouze v případě, kdy účastníci řízení byli o koncentraci poučeni jednak v předvolání k jednání, jednak před skončením jednání; v daném případě však neproběhla koncentrace, jelikož soudem prvního stupně nebylo dáno při prvním jednání dne 19. 8. 2013 poučení podle ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. (poučení bylo pouze v předvolání k jednání). K poučení účastníků podle ustanovení §119a o. s. ř. došlo až při jednání dne 18. 6. 2014, tj. až poté, co důkazní návrhy dovolatele byly sděleny soudu, a pokud po tomto poučení uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, neznamená to, že již netrval na dříve písemně vznesených návrzích na doplnění dokazování. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo judikováno, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo, přičemž okolnost, že účastník po poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná; s tímto závěrem je postup odvolacího soudu v rozporu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, event., aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení níže označených otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je i opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Jak teorie civilního procesu tak i právní praxe z Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dovozuje zásadu, spočívající v tom, že v občanském soudním řízení se vždy (kromě zákonem stanovených výjimek) rozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení - nikdy ne o právech a povinnostech jiných osob - jinak řečeno - že pouze osobě účastníka řízení vznikají procesní práva a povinnosti a pouze o jeho právech se jedná, jak během řízení, tak i v jeho výsledku, jímž je soudní rozhodnutí. Význam této zásady podtrhuje skutečnost, že se jí zajišťuje realizace práva na spravedlivý proces.
Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). (Srov. článek II. bod 2. Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle kterého pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona).
Z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. tudíž vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 168, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001).
K ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud taktéž vyjádřil v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, v němž dovodil, že „pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení, který navíc nevyužil možnost podat mimořádný opravný prostředek“.
Podle ustanovení §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007. Výjimku z tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na plnění a následné určovací žaloby [srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu]; o takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
Z obsahu spisu, jakož i z připojeného spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 6 C 315/2008 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, byla žalované M. G. uložena povinnost zaplatit žalobkyni České pojišťovně a. s. částku 427.086,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Soudy obou stupňů v tomto řízení dospěly k závěru, že dne 25. 6. 2006 sice došlo ke střetu vozidel BMW, řízeného M. G., a Volkswagen, řízeného žalovaným, nejedná se však ve smyslu smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2006 mezi M. G. a Českou pojišťovnou a. s., o sdruženém pojištění vozidel, o pojistnou událost podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, neboť tento střet byl úmyslný, tedy cílený a připravený, a nevznikl tak důvod pro výplatu pojistného plnění žalované ze strany žalobkyně; žalovaná se tak přijetím pojistného plnění ve výši částky 427.086,- Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je proto povinna toto plnění vydat.
V posuzované věci se žalobkyně Česká pojišťovna a. s. domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 533.466,- Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 16. 10. 2007 do zaplacení s odůvodněním, že dne 27. 6. 2006 oznámila M. G. jako pojištěná (na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2006 o povinném smluvním pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla značky BMW reg. zn. 5S3 4916) a žalovaný jako poškozený škodní událost (dopravní nehodu), k níž došlo dne 25. 6. 2006 v důsledku střetu vozidel jimi řízených, přičemž M. G. uplatnila vůči žalobkyni nárok na pojistné plnění, kterým bude žalovanému jako poškozenému nahrazena škoda na jeho motorovém vozidle značky VW reg. zn. 5A7 4593 vzniklá při této dopravní nehodě. Žalobkyně vyplatila dne 13. 10. 2006 žalovanému částku 450.000,- Kč a dne 19. 12. 2006 částku 83.466,- Kč na jeho účet, avšak následně na základě znaleckého posudku zjistila, že ke střetu vozidel došlo zřejmě úmyslně a dopravní nehoda byla zinscenována.
Z uvedeného je nepochybné, že v daném řízení jde o projednání zcela jiné věci než v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 6 C 315/2008, se zcela odlišným předmětem řízení, vyplývajícím v podstatné části z odlišných skutkových tvrzení, a že v nich není dána totožnost účastníků těchto řízení, natož, že by soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008 ve výroku svých rozhodnutí rozhodly, že „k pojistné události dne 25. 6. 2006 nedošlo“. Výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, je proto závazný jen pro účastníky tohoto řízení, nikoliv však pro žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že „byl ve smyslu ustanovení §159a o. s. ř. a §135 o. s. ř. vázán závěrem učiněným soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008, že k pojistné události dne 25. 6. 2006 nedošlo“, je proto nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
O existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté z důvodu, že v daném řízení jde „o nárok ze stejných skutkových tvrzení, jimiž uplatnila žalobkyně svůj nárok vůči M. Goldbergové v řízení před Okresním soudem v Nymburku“, jak odvolací soud dále dovodil, se taktéž nejedná (jednat vůbec nemůže).
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (a stejně tak podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014), platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Jak již bylo shora uvedeno, v dané věci se nejedná o stejnou věc, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 3. 2012, č. j. 6 C 315/2008-334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 32 Co 261/2012-391, neboť v posuzované věci nejde o tentýž nárok žalobkyně, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008, netýká se stejného předmětu řízení, ani týchž osob. Ostatně, byla-li by v daném řízení vzhledem k pravomocně skončenému řízení vedenému u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 315/2008 dána překážka věci pravomocně rozsouzené (jako neodstranitelná podmínka řízení), byl by soud povinen dané řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Dále dovolatel namítá, že „odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti jeho tvrzení a jím navržených důkazů v jeho podáních ze dne 21. 8. 2013, ze dne 31. 10. 2013 a ze dne 22. 4. 2014 s poukazem na aplikaci ustanovení §119a o. s. ř. (upravujícího koncentraci řízení) pro posouzení, zda tato tvrzení a označené důkazy mohly být způsobilým odvolacím důvodem“.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že první jednání ve věci před soudem prvního stupně se konalo dne 19. 8. 2013, že zástupce žalovaného byl k tomuto jednání předvolán vzorem 18 o. s. ř., že při tomto jednání účastníkům - vyjma poučení podle ustanovení §15a o. s. ř. - jim neposkytl další poučení, že toto jednání, při němž byly přečteny listinné důkazy, bylo odročeno na neurčito za účelem „vypracování znaleckého posudku a předložení fotodokumentace žalovaným“, že žalovaný spolu s podáním ze dne 21. 8. 2013 předložil k důkazu fotodokumentaci z místa nehody, že podáním ze dne 31. 10. 2013 žalovaný předložil k důkazu znalecký posudek znalce Ing. Winklera, že v písemném vyjádření ze dne 22. 4. 2014 k vyžádanému znaleckému posudku znalce Ing. Karla Doležala navrhl, aby soud provedl při jednání důkaz tímto znaleckým posudkem a výslechem znalce, aby dále provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Winklera, jakož i jeho výslechem, aby provedl konfrontaci těchto znalců, a v případě, že se nepodaří rozpory v jejich znaleckých posudcích odstranit, aby vyžádal revizní znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem. Z protokolu o druhém jednání před soudem prvního stupně konaném dne 18. 6. 2014 vyplývá, že při něm zástupce žalovaného - poté, co byl vyslechnut znalec Ing. Karel Doležal - uvedl, že žalovaný i nadále činí důkazní návrh „na výslech svědka (správně zřejmě znalce) Ing. Winklera, který zpracoval znalecký posudek ze dne 13. 10. 2013“, že soud tento návrh zamítl, a poté „po poučení dle §119a o. s. ř. právní zástupce žalovaného uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování“; toto jednání bylo odročeno na 25. 6. 2014 za účelem vyhlášení rozsudku.
Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. §5, §101 a §118a o. s. ř.), zejména pak podle §119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové skutečnosti a důkazy, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti ani důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž dovolatel poukázal).
Pakliže v posuzovaném případě žalovaný učinil důkazní návrhy již před soudem prvního stupně a na závěr jednání dne 18. 6. 2014 - poté, co byl zamítnut jeho návrh na výslech znalce Ing. Winklera, který zpracoval znalecký posudek ze dne 13. 10. 2013 - neopakoval po bezprostředně následujícím poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. tento návrh (a další důkazní návrhy) formálně znovu, nemůže mít tato okolnost za tohoto stavu pro něj nepříznivé procesní důsledky, protože již předtím tvrdil před soudem prvního stupně podle jeho názoru právně významné skutečnosti vztahující se k předmětné dopravní nehodě (a to již v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu i v podání ze dne 22. 4. 2013) a označil důkazy způsobilé k prokázání těchto tvrzení. Právní názor odvolacího soudu, že za stavu, kdy žalovaný před skončením jednání konaného před soudem prvního stupně dne 18. 6. 2014 uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování, nastala koncentrace řízení a v odvolacím řízení se tak uplatní systém neúplné apelace a „neuplatněné důkazy“ nemohou být způsobilým odvolacím důvodem, je tudíž (taktéž) nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce, kdy nastává tzv. koncentrace řízení srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu