ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3157.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3157/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému P. V., IČO 47602163, se sídlem v Praze 9, Vysočanská 232/91, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, o zaplacení 1 209 600 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 42/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 21 Co 82/2016-110, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. 12. 2015, č. j. 60 C 42/2014-98, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného o jeho nemajetnosti se závěrem, že žalovaný své poměry dostatečně důvěryhodně neprokázal.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 21 Co 82/2016-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že žadatel musí věrohodným způsobem osvědčit své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, což žalovaný nesplnil. Vyslovil, že žalovaný hradí podle prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech splátky v celkové měsíční výši 94 035 Kč, aniž by vysvětlil, z jakých prostředků tuto částku platí a z čeho hradí běžné potřeby vlastní rodiny. Podle odvolacího soudu buď disponuje značnými úsporami, nebo jeho prohlášení neodpovídá pravdě. Po posouzení konkrétních okolností případu, při vědomí žalovaným označeného majetku, a to rodinného domu v SJM v hodnotě 5 mil. Kč, osobního automobilu v hodnotě 100 000 Kč a části majetkového přiznání za poslední zdaňovací období s hodnotou základu daně 1 467 810 Kč, odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že předpoklady pro jakékoliv osvobození od soudních poplatků žalovaný věrohodným způsobem neprokázal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Namítal, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil jeho majetkové poměry v poměru k předmětnému soudnímu poplatku, a požadoval, aby dovolací soud znovu zhodnotil doloženou tíživou finanční situaci a s tím spojené následky, které by nastaly v případě, že by uhradil soudní poplatek ve výši 60 480 Kč. Tvrdil, že doložené formuláře odůvodňují splnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 o. s. ř. a odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z celého kontextu dovolání je seznatelné, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením absence podmínek pro jeho osvobození od soudních poplatků, ve kterém se měl odvolací soud s ohledem na zjištěné majetkové poměry dovolatele odchýlit od judikatury soudu dovolacího.
Odvolací soud při hodnocení širších majetkových poměrů shledal, že žalovaný věrohodně neosvědčil, že nedisponuje dostatečnými prostředky k zaplacení soudního poplatku, a po pečlivém zvážení všech okolností (žalovaný ani v odvolání nevysvětlil, z čeho hradí měsíční splátky, hypotéku a běžné potřeby) dovodil, že jeho majetkové poměry přiznání osvobození od soudních poplatků vylučují. Nepřípadný je v uvedených souvislostech odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť se závěry vyslovenými v citovaném judikátu není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v žádném rozporu.
Pro posuzovanou věc se naopak v obecné rovině jeví podstatnými závěry, které vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, v němž uvedl, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí pro účastníka řízení stát překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedené závěry měl odvolací soud zjevně na paměti, avšak nebyl důvod je aplikovat, neboť soud nezjistil tíživou majetkovou situaci na straně žalobce, a to na základě skutečností, které žalovaný sdělil soudu prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech.
V dalším se polemika dovolatele zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, kterými je však dovolací soud vázán, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu