ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3433.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3433/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 63/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, č. j. 15 Co 308/2013-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 15 Co 308/2013-44, potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013, č. j. 21 C 63/2013-20, který určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 2626/3 a parc. č. 2626/4, oba zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví 10001 pro obec B., katastrální území N. L., je Česká republika s tím, že příslušný s uvedenými pozemky hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.)
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví státu a v souvislosti s výstavbou bytových domů v B. N. L. v K. ulici byly tyto pozemky přenechány do trvalého užívání stavebního bytového družstva a od roku 1989 na nich probíhala výstavba uvedených bytových domů, zkolaudovaných v roce 1993. S ohledem na uvedené je vyloučeno, že by s těmito pozemky žalovaný hospodařil. Žalovaný byl zapsán jako vlastník těchto pozemků do katastru nemovitostí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž uvedené implikuje oprávněnost žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., jestliže žalobce tvrdí nesoulad údajů v katastru zapsaných se stavem právním. Aby byly splněny kumulativně podmínky podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., muselo by se jednat o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu musel mít právo hospodaření právní předchůdce žalované obce a tento předchůdce s předmětným majetkem také musel hospodařit (právo hospodaření fakticky realizovat). Pojem ,,hospodaření“ přitom nezahrnoval pouze evidenci majetku, ale také povinnost pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, přičemž bylo na žalovaném, aby v řízení prokázal, že k rozhodnému datu obec s nemovitostmi hospodařila, přičemž prokázán byl opak, totiž že obec s pozemky hospodařit nemohla, neboť od roku 1989 na nich probíhala výstavba bytových domů realizovaných bytovým družstvem. Za tohoto skutkového stavu soud uzavřel, že nebyla splněna třetí podmínka pro přechod vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť evidované právo hospodaření nebylo vykonáváno. Za důvodnou proto nelze považovat ani námitku vydržení, neboť žalovaný věc od roku 1989 nedržel a nemohla tak být splněna jedna z podmínek vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze skutečnosti, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky vydržení, a sice při výkladu pojmu „faktického ovládání věci“ jakožto jednoho z pojmových znaků tohoto institutu. Nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a o. s. ř. spatřoval dovolatel v závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho námitky vydržení z důvodu, že žalovaný předmětné pozemky nedržel, když je od roku 1989 plně využívalo stavební bytové družstvo.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že soudy nižších stupňů řešily otázku splnění podmínek podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž žalovaný založil svou argumentaci především na skutkových námitkách a dále na vyřešení otázky vydržení vlastnického práva, kterou však uplatnil až na jednání před odvolacím soudem. Nicméně závěr odvolacího soudu o nedostatku držby k předmětným pozemkům a s ním související právní závěr o tom, že nemohlo dojít k vydržení, je správný.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud prvotně posuzoval, zda žalovaný nabyl sporné pozemky ex lege, přičemž uzavřel, že nebyla splněna jedna ze tří zákonných podmínek nutných pro přechod vlastnictví podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, totiž že s předmětnými pozemky žalovaný nehospodařil, pročež uzavřel, že vlastnické právo k předmětným pozemkům ze státu na dovolatele podle tohoto zákona nepřešlo a současně učinil kategorický závěr, opět v návaznosti na závěr o absenci hospodaření se zmíněnými pozemky, že je žalovaný ani nedržel (nevykonával držbu), a proto je nemohl nabýt ani originárně (vydržením). Právě posouzení otázky vydržení, resp. faktického ovládání věci (v souvislosti s její držbou) napadl dovoláním žalovaný.
K nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§129 odst. 1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora), a držby se lze uchopit též její tradicí (k problematice držby věci srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13). Jestliže odvolací soud na podkladě skutkových zjištění, že pozemky byly přenechány do trvalého užívání bytovému družstvu, a že již od roku 1989 na nich byla prováděna výstavba bytových domů stavebním bytovým družstvem, v jehož vlastnictví bytové domy také byly , učinil závěr, že žalovaný věc ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 obč. zák. nedržel („fakticky neovládal věc“), a vůči předmětným nemovitostem reálně vlastnická oprávnění nevykonával (jeho status vlastníka byl tedy čistě evidenční, v řízení neprokázal, že s majetkem fakticky hospodařil), neboť od roku 1989 nemovitosti plně využívalo stavební bytové družstvo , tedy učinil závěr, že nemohla být splněna jedna z podmínek vydržení (žalovaný se nemohl chopit držby, pozemky fakticky neovládal) ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., pak otázku držby pozemků vyřešil v souladu s ustálenou dovolací judikaturou, a vznesená námitka proto důvodnost dovolání založit nemohla.
Nad rámec nutného pak lze poukázat na to, že dovolatelem tvrzená držba nemohla být v žádném případě oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002).
I pokud by se v posuzované věci obec chopila držby pozemků (s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), stalo by se tak v situaci, v níž by si musela být vědoma skutečností, z nichž by bylo lze bezpečně dovodit, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 cit. zákona), pročež by ani její případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omyl omluvitelný. A to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i vzhledem k výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4768/2014, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, nebo ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5015/2015).
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu