ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3579.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3579/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. Z., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. 977/2, proti žalované SDOVOZEM s.r.o., IČO 24230821, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1307/2, zastoupené Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídle v Praze 3, Vinohradská tř. 2279/164, o zaplacení 129 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 518/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 28 Co 416/2015-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 28 Co 416/2015-70, potvrdil rozsudek Obvodní soud pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2015, č. j. 6 C 518/2014-40, kterým soud prvního stupně uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 129 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná blanketním dovoláním, jež přislíbila odůvodnit ve lhůtě 15 dnů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které – jak je z výše citovaných ustanovení zákona patrno – může dovolatel doplnit (a vadu tímto odstranit) jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. zde zamezuje tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání docházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty. Lhůta určená tímto ustanovením je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst. 1 odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1514/2006).
Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalované doručen dne 3. 3. 2016. Dovolání proti němu podala žalovaná k poštovní přepravě dne 29. 4. 2016, aniž by obsahovalo určení rozsahu, v jakém se jím rozsudek odvolacího soudu napadá, a z jakých konkrétních důvodů se tak činí (jednalo se o tzv. blanketní dovolání). V posuzované věci lhůta k doplnění dovolání o chybějící dovolací důvody a rozsah dovolání žalované marně uplynula dne 3. 5. 2016.
Se zřetelem k předeslanému Nejvyšší soud dovolání žalované, jež trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto stadiu řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu