ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3705.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3705/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce Statutárního města Brna se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČ 449 92 785, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, proti žalované CARPINA INVEST s.r.o. „v likvidaci“ , se sídlem v Brně-Maloměřicích, Cacovice 63/2, IČ 286 04 989, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení částky 101.721,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 405/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2016, č. j. 57 Co 458/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 1. 2. 2016, č. j. 57 Co 458/2015-152, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 18 C 405/2013-121, výrocích I. a III. [kterými byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 101.721,- Kč s 7,05 % p. a. úrokem z prodlení z částky 101.721,- Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.), a jímž dále byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 9.438,- Kč, „prostřednictvím účtárny Okresního soudu v Novém Jičíně“ (výrok III.)], ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.923,- Kč „advokátu žalobce“ (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč „advokátu žalobce“ (výrok III.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo bezesmluvním užíváním pozemků žalobce (p. č. 343/8 - zastavěná plocha a nádvoří a části pozemku p. č. 343/4 - ostatní plocha o výměře 1324 m 2 v k. ú. Z., obci B.) v období od 13. 12. 2010 do 3. 9. 2012. „Uplatnila-li žalovaná do výše žalované částky započtení své tvrzené pohledávky z titulu revitalizace a opravy pozemku parc. č. p. č. 343/4, pak ani odvolací soud“ (jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl) „k tomuto vzájemnému návrhu žalované nemohl přihlédnout. Tvrzená pohledávka žalované by se totiž stala splatnou až k její výzvě na zaplacení, teprve touto výzvou by se tvrzený dluh stal splatným. Vzhledem k tomu, že úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly splatnými obě započítávané pohledávky, byl úkon žalované směřující k započtení předčasný. Podmínky pro započtení nebyly splněny a proto nemohly účinky započtení nastat (§580 zákona č. 40/1964 Sb.)“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má zato, že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, vyjádřila nesouhlas s tím, jak byl zjištěn skutkový stav věci a jak provedené důkazy hodnoceny, jakož i s názorem odvolacího soudu, že její pohledávka nebyla splatná. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, v němž byl vysloven závěr, že „stejně tak jako doručení žaloby, i doručení podání žalovaného obsahující kompenzační námitku může být považováno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi“. V daném případě byl žalobce vyzván k plnění již jejím podáním ze dne 20. 11. 2013, přičemž v podání ze dne 15. 4. 2014 kompenzační projev zopakovala; v tomto okamžiku již byla její pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení splatná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedla dovolatelka jen tolik, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by však takovou otázku formulovala (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.)], ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v dovolání zpochybnila jen hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění soudu, na nichž odvolací soud založil své závěry. Samotné hodnocení důkazů přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1. Pokud dovolatelka tvrdí, že učinila úkon směřující k započtení, který byl včasný, neboť mu předcházela výzva k plnění, pak dovolací soud podotýká, že i závěr soudu o absenci výzvy k plnění je zjištěním skutkovým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3020/2005, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 95/2016). Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu