ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3921.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3921/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. Ř. , P., IČO: 47139528, zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalovaným 1) A. K. , a 2) Mgr. V. K. , oběma K., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, a 3) L. T. , K., IČO: 14753022, zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, o zaplacení částky 84 226 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 100/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, se ve výrocích pod body II, IV a VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 8 C 100/2007-258, Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému 3) zaplatit žalobci částku 82 731 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7 % z uvedené částky za dobu od 12. 5. 2007 do zaplacení (výrok I) a v části o zaplacení dalších 1 495 Kč s určeným úrokem z prodlení, jakož i ohledně zbylé části příslušenství – žádaného úroku z prodlení za dobu před 12. 5. 2007, žalobu proti žalovanému 3) zamítl (výrok II); vůči žalovaným 1) a 2) byla pak žaloba zamítnuta zcela (výrok IV) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III a V).
K odvolání žalobce a žalovaného 3) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2016, č. j. 21 Co 410/2015-298, poté, co odmítl odvolání žalobce proti výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba o zaplacení částky 82 731 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá i ve vztahu k žalovanému 3/ (výrok II); ve výrocích pod body II, IV a V byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok III) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky V a VI) a v poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) i nákladech u soudu prvního stupně (výrok IV).
Odvolací soud vyšel z těchže zjištění jako soud prvního stupně, že mezi žalovanými 1) a 2) jako objednateli a žalovaným 3) jako zhotovitelem byla (dne 3. 11. 2004) uzavřena v písemné formě smlouva o dílo, jíž se žalovaný 3) zavázal pro objednatele zhotovit stavbu rodinného domu v K. Předmětem díla měly být i stavební (instalatérské) práce, jež v roce 2005 na stavbě provedl vlastním jménem žalobce, a to nikoliv pro žalované 1) a 2), nýbrž jako subdodavatel žalovaného 3). Ačkoliv žalobce a žalovaný 3) měli taktéž v úmyslu uzavřít smlouvu, jíž by byl žalobce zavázán vykonat později provedené práce, k dovršení tohoto kontraktačního procesu nedošlo, z důvodu žalovaným 3) sporované cenové nabídky žalobce, kdy ovšem žalobce pokládal smlouvu za uzavřenou a s tímto vědomím také předpokládané topenářské a instalatérské práce při stavbě rodinného domu žalovaných 1) a 2) provedl. Jejich hodnota byla oceněna posudkem znalce částkou 82 731 Kč.
Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavírá, že ve sporu o zaplacení ceny prací je pasivně legitimován toliko žalovaný 3), pro nějž práce konal žalobce jako subdodavatel (podnikatel – živnostník), nikoliv žalovaní 1) a 2), byly-li žalobcem realizované práce předmětem díla, k jehož zhotovení byl žalovaným 1) a 2) na základě uzavřené smlouvy o dílo povinen právě žalovaný 3). Protože žalobce prováděl práce bez uzavřené smlouvy (tj. bez právního důvodu) a z jejich provedení měl majetkový prospěch žalovaný 3) coby „generální“ zhotovitel stavby, vzniklo tomuto žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný 3) povinen žalobci vydat, resp. poskytnout za obohacení, jež záleželo ve výkonech, peněžitou náhradu (§451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“).
Podle závěru odvolacího soudu nelze však uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat žalobci pro jeho promlčení a žalovaným 3) vznesenou námitku promlčení (§100 obč. zák.), jež nastalo uplynutím dvouleté (subjektivní) promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Při určení počátku běhu promlčecí doby vycházel odvolací soud ze zjištění, že nejpozději ke dni 19. 3. 2005 byly žalobcem provedené práce dokončeny (provedeny tlakové zkoušky ústředního topení a rozvodů vody a zkouška těsnosti odpadového potrubí) a předány zástupci žalovaného 3) a tohoto dne proto žalobce věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor (ve výši hodnoty provedených prací) a že obohaceným je právě žalovaný 3). Protože žaloba byla podána až 16. 4. 2007, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby (jež uplynula 19. 3. 2007). Odvolací soud také neshledal rozpor žalovaným 3) vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) proto, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně; jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, kdy poukazuje na to, že vztah mezi ním a žalovaným 3) byl obchodněprávní povahy, pročež měl odvolací soud aplikovat úpravu promlčení v obchodním zákoníku; podle ní by právo žalobce promlčeno nebylo, jelikož promlčecí doba podle obchodního zákoníku je čtyřletá. Nadto dovolatel zpochybňuje také určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvolacím soudem, namítaje, že dne 19. 3. 2005 sice byly provedeny tlakové zkoušky, jejichž provedení však neznamená odevzdání díla, pročež dokončovací práce probíhaly pak až do podzimu r. 2005. Ve vztahu k výroku III napadeného rozhodnutí dovolatel namítá zejména nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, kdy právě prostřednictvím kritiky skutkových zjištění následně zpochybňuje závěr o tom, že žalovaní 1) a 2) nejsou ve věci pasivně legitimováni. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, jež se týká práv a povinností těchto účastníků, za správné a navrhují odmítnutí žalobcova dovolání.
Žalovaný 3) rovněž pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné, uváděje, že ve věci jde o vztah občanskoprávní povahy, neboť žalovaní 1) a 2) nebyli podnikateli. Přitom kritizuje skutkové závěry odvolacího soudu, o tom, že byl generálním dodavatelem stavby domu pro žalované 1) a 2), namítaje, že měl provést toliko „hrubou stavbu s rozvody vody pod základovou deskou“, bez prací provedených žalobcem, které pak žalovaným 1) a 2) ani nefakturoval a nemohlo mu proto vzniknout bezdůvodné obohacení. Proto žalovaný 3) navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, v závislosti na právní povaze vztahu účastníků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, a proto se Nejvyšší soud v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho úvah o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k hlavě II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení §454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.). Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení nevyplývá ani z §261 odst. 6 obch. zák., neboť toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském (srovnej např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obch. zák. (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011).
Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním bez právního důvodu je pak rozhodující i pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001).
Pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku či nikoli.
Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení, týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněné pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci odvolací soud předpokládá (ačkoliv takový závěr v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně uveden není), že i závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, vzniklý mezi žalobcem a třetím žalovaným (kvalifikovaný jako majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu), se řídí výlučně občanským zákoníkem, dle nějž odvolací soud následně posuzoval i rozhodující otázku promlčení práva. Učinil tak ovšem bez toho, že by se věcí zabýval i z pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§261 obch. zák.), tedy aniž by zkoumal – s přihlédnutím ke všem v řízení uplatněným skutečnostem, včetně těch, jež vyšly v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo – zda tito žalovaní vstupovali do právního vztahu jako podnikatelé a zda se závazek týkal jejich podnikatelské činnosti.
Na občanskoprávní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení, vzniklého mezi žalobcem a třetím žalovaným nelze bez dalšího usuzovat toliko z toho, že občanským zákoníkem (§631 a násl.) řídí se již závazek ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanými 1/ a 2/ jako objednateli a žalovaným 3/ coby „generálním“ zhotovitelem, platí-li, že jde o odlišné právní vztahy, kdy v právním poměru k objednatelům je toliko zhotovitel, zatímco subdodavatel (osoba pověřená k provedení díla či jeho části zhotovitelem) je ve vztahu pouze se zhotovitelem).
Je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení §391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení §397 obch. zák.
Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je promlčen, je určující ustanovení §107 obč. zák., který odvolací soud učinil bez toho, aniž by vyřešil otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku či nikoli, tedy neobstojí a se zřetelem na výše uvedené jde o závěr přinejmenším předčasný.
Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) obstát již z důvodů shora uvedených, je v této fázi řízení nadbytečné zabývat se námitkami, jež dovolatel vznáší proti závěru odvolacího soudu o určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. (nehledě na to, že v této části jde o argumentaci postavenou převážně na kritice skutkových zjištění o tom, kdy došlo k ukončení a předání subdodávky a vzniku majetkového prospěchu na straně zhotovitele).
Při vázanosti rozsahem, v němž byl napaden výrok rozhodnutí odvolacího soudu (§242 odst. 2 o. s. ř.), nemohl dovolací soud dále přehlédnout, že dovolání – verbis expressis – směřuje též proti bodu III výroku rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II, IV a V, tedy v části, jíž byla žaloba vůči žalovanému 3) zamítnuta v části o zaplacení dalších 1 495 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně zbylého úroku z prodlení ve výši 7 % z částky 82 731 Kč za dobu od 15. 12. 2005 do 11. 5. 2007 (výrok II rozsudku soudu prvního stupně), jakož i v části o zaplacení 84 226 Kč s příslušenstvím žalovanými 1/ a 2/ (výrok IV), spolu s nákladovým výrokem ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými (výrok V).
Ve vztahu k těmto výrokům rozsudku ovšem dovolání postrádá náležitosti stanovené §241a odst. 2 o. s. ř., kdy z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem žalobce spatřuje přípustnost dovolání, a chybí v něm i vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (k náležitostem dovolání a jejich vymezení srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vůči rozhodnutí o zaplacení částky 1 495 Kč s určeným příslušenstvím, jakož i konkretizovaným příslušenstvím vymezeným procentuální částkou za určené období (7% z částky 82 731 Kč za dobu 15. 12. 2005 do 11. 5. 2007) je přípustnost dovolání vyloučena i ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neb jde o dovolání směřující proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč (jež představuje bagatelní limit přípustnosti dovolání.).
V části, kterou se napadá výrok rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti žalovaným 1) a 2) co do celé částky 84 226 Kč s příslušenstvím, z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace těchto žalovaných, dovolatel taktéž nevymezuje hlediska přípustnosti dovolání, a co do důvodu dovolání omezuje se vesměs na kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu, jež byla následně podřazena příslušné skutkové podstatě bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plnění bez právního důvodu), z čehož dovozuje, že i žalovaní 1) a 2) jsou (mohou být) ve sporu pasivně legitimováni. V dané souvislosti sluší se připomenout, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej shora označené usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině právního posouzení věci pak závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1) a 2) ve sporu z bezdůvodného obohacení obstojí i proto, že pro vznik bezdůvodného obohacení je zde rozhodující právě to, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiné bez právem uznaného důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98). O takový případ však v nyní projednávané věci
– ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalobcem na straně druhé – nejde, jestliže podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (k nimž patří i interpretace ve smlouvě projevené vůle těchto účastníků) byly práce konané žalobcem subdodávkou poskytnutou žalovanému 3), jenž se i k provedení těchto prací (topenářské a instalatérské práce při stavbě rodinného domu žalovaných 1/ a 2/) zavázal smlouvou o dílo uzavřenou s žalovanými 1) a 2).
Jakoukoliv argumentaci (jíž absence vylučuje dovolací přezkum) pak dovolání postrádá ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení výroku o nákladech řízení u soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2).
Proto Nejvyšší soud dovolání – v části směřující proti současně napadenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem III – odmítl, neboť v této části trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přitom dovolací soud rozhodl i o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), ve vztahu k nimž jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), v situaci, kdy náklady, jež mohly vzniknout žalovaným 1) a 2) v souvislosti s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání (v němž se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu), které ve vztahu k nim bylo odmítnuto pro vady, nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložený náklad k uplatňování nebo bránění práva.
Výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jenž se stal předmětem meritorního přezkumu – jak plyne z výše uvedeného – ovšem správný není (pročež nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu). Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil, a to spolu s nákladovými výroky pod body IV a VI, jež jsou na tomto výroku závislé (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3), včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu