ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4077.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4077/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. H. , R. n. L., zastoupené JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 126/8, proti žalovanému 1) M. K., R. n. L., a žalované 2) M. K., R. n. L., oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Šoóšem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 985, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 126/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2014, č. j. 10 Co 96/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 31. prosince 2013, č. j. 13 C 126/2011
-107, přiznal žalobkyni částečné osvobození od soudních poplatků tak, že je povinna jej uhradit ve výši 8.750,- Kč (výrok I.), a neustanovil jí právního zástupce (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že podmínky §138 o. s. ř. jsou splněny a přiznal žalobkyni částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Vycházel z toho, že ačkoliv jediným příjmem žalobkyně jsou důchodové dávky, není na úhradu plateb sama, neboť s ní bydlí dcera, která má povinnost podílet se na hrazení nákladů na bydlení. Soud považoval za nespravedlivé, aby žalobkyně, která spor vyvolala a měla dostatek času ke zvážení svého postupu, neplatila poplatek z odvolání, pokud chce ve sporu nadále pokračovat. Žádosti žalobkyně o ustanovení právního zástupce soud nevyhověl, neboť v průběhu řízení byla schopna se orientovat ve sporu a jednat samostatně. Teprve po zamítnutí žaloby svůj názor změnila a požádala o ustanovení právního zástupce kvůli zdravotnímu stavu, přičemž z lékařských zpráv vyplynulo, že trpí závažným onemocněním a nemá se stresovat. Soud ovšem přihlédl k tomu, že se jedná o odvolací řízení, k dalším okolnostem případu, k celé situaci týkající se bytu, jakož i k tomu, že by se mohlo jednat o bezúčelné uplatňování práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. února 2014, č. j. 10 Co 96/2014
-119, potvrdil usnesení okresního soudu, neboť neshledal výjimečné důvody pro plné osvobození od soudních poplatků, ale pouze pro osvobození v rozsahu jedné poloviny. Žalobkyně není bez příjmu, nemá zákonné vyživovací povinnosti a její zletilá dcera s ní žije v domácnosti. Stejně tak není splněna podmínka nezbytné potřeby ustanovit účastníkovi zástupce k ochraně jeho zájmů. Žalobkyně sama podala žalobu, v níž byla schopna vymezit petit, předložila všechny listiny, samostatně se u soudu vyjadřovala a podala odvolání, které náležitě odůvodnila. Žalobkyně požádala o ustanovení zástupce především ze zdravotních důvodů, z lékařské zprávy však pouze vyplývá, že užívá léky a je sledována pro zvýšenou činnost štítné žlázy, stav je neupraven a není vhodné pokračovat ve stresových situacích. Ze zprávy nevyplývá nezbytnost zastoupení advokátem v odvolacím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím právní zástupkyně ustanovené pro dovolací řízení dovolání (v průběhu dovolacího řízení si sama zvolila novou zástupkyni), jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, který za překvapivé (nepředvídatelné) považuje též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Dovolatelka má za to, že u ní existují zvlášť závažné důvody pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 12.466,- Kč, resp. ve výši 5.726,- Kč od července 2014, žije v nájmu a dlouhodobě se léčí z onkologického onemocnění. Dcera ji pouze navštěvuje, ale nebydlí s ní, ani se nepodílí na úhradě nákladů na bydlení. V řízení před soudem prvního stupně byla za stejných podmínek (stejné příjmy i zdravotní stav) osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu, a proto je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Ačkoliv byla schopna samostatně činit podání, nelze ji bez dalšího považovat za znalou práva a schopnou se náležitě hájit. To, že se bude hájit sama, uvedla, protože nesprávně porozuměla poučení soudu prvního stupně. V jiném řízení jí byl ze zdravotních důvodů ustanoven opatrovník.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předně namítala, že odvolací soud nepostupoval v otázce přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce v odvolacím řízení v souladu se zásadou předvídatelnosti (a že při řešení této otázky se dostal do rozporu s judikaturou). Námitka nepředvídatelnosti rozhodnutí je však toliko námitkou o existenci jiné vady řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, jež sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže a přihlédnout k ní lze jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Je nicméně možné uvést, že odvolací soud se svým postupem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nezpronevěřil. Z obsahu spisu je patrné, že soud prvního stupně usnesením ze dne 26. září 2012, č. j. 13 C 126/2011-55, přiznal dovolatelce nejprve osvobození od soudních poplatků pro řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu, a to na základě skutečnosti, že dovolatelka neměla kromě invalidního důchodu jiný příjem. Následně usnesením ze dne 31. prosince 2013, č. j. 13 C 126/2011-107, přiznal dovolatelce pouze částečné osvobození od soudního poplatku v odvolacím řízení v rozsahu jedné poloviny a nevyhověl její žádosti o ustanovení právního zástupce. Odvolací soud, který sám nezjišťoval další skutečnosti, se pak ztotožnil se shora citovanými závěry učiněnými soudem prvního stupně. Zjevně bral zřetel jak na majetkové a sociální poměry, tak na zdravotní stav dovolatelky a na její vystupování v předchozích fázích řízení. Ačkoliv byla dovolatelka nejprve osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu, v průběhu řízení vyšly najevo další okolnosti, které vedly soudy nižších stupňů k závěru, že její poměry již neodůvodňují úplné osvobození, ke kterému dochází pouze ve výjimečných případech. Splnění podmínek pro osvobození účastníka od soudních poplatků resp. existenci změny těchto poměrů přitom zkoumá soud po celé řízení bez dalšího, a je-li to nutné, původní rozhodnutí z úřední povinnosti koriguje. Konstatovat, že usnesení odvolacího soudu potvrzující odnětí úplného osvobození, resp. přiznání osvobození v rozsahu jedné poloviny dovolatelce, by bylo nepředvídatelné, nelze již proto, že toliko přezkoumávalo žalobkyní napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a to na základě jí známého obsahu spisu.
S výše uvedeným pak souvisely námitky dovolatelky týkající se posouzení jejích majetkových a zdravotních poměrů při osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro odvolací řízení, jimiž však fakticky zpochybňovala toliko správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Dovolacímu soudu je zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, a stejně jím nemohou být (případné) vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů – dovolací soud jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejm. §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry. Ostatně odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přihlédl přitom mimo jiné k tomu, že dovolatelka není bez příjmu, nemá zákonné vyživovací povinnosti, že na náhradě nákladů na bydlení se podílí její spolubydlící dcera, ale i k tomu, že dovolatelka byla schopna vystupovat před soudem samostatně a z lékařské zprávy nevyplynula nezbytná potřeba ustanovení zástupce pro účely odvolacího řízení, a na základě všech těchto skutečností rozhodl.
Pro úplnost je nutné dodat, že dovolací soud nepřihlíží k novým skutečnostem ani k doplnění dovolání, jež bylo učiněno po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu