ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4401.2015.2
sp. zn. 28 Cdo 4401/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) Mgr. V. V. , a b) M. V. , zastoupené JUDr. Martou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 146/2012, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015, č. j. 58 Co 354/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby žalovaná zaplatila každé z nich částku 1.488.845,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč od 5. 2. 1996 do zaplacení (výroky I. a II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky III. a IV.). Výroky I. a II. předchozího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 C 146/2012-40, jimiž (poté, co usnesením ze dne 4. 1. 2013, č. j. 4 C 146/2012-7, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem) žalované uložil povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 11.155,- Kč, nabyly samostatně právní moci.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-128, rozsudek soudu prvního stupně „ohledně každé ze žalobkyň co do částky 1.461.744,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč od 5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 1.461.744,- Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení“ potvrdil, a „co do částky 27.101,- Kč s příslušenstvím“ jej změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení“ (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a „žalované uložil zaplatit České republice na nákladech řízení 2,6 % z částky, která bude stanovena samostatným usnesením na účet Městského soudu v Praze s tím, že v rozsahu 97,4 % se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok III.). Usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-134, Městský soud v Praze rozhodl, že náklady České republiky v odvolacím řízení, které je povinna zaplatit žalovaná, činí 380,40 Kč.
Soudy obou stupňů v dané věci rozhodovaly o uplatněném nároku žalobkyň, jakožto dědiček po oprávněné osobě (jejich otci K. S.), na zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení §16 odst. 1 ve spojení s ustanovením §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), „vyplývající“ pro obě z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ½ pozemku dle PK parc. č. 469/9 (p ůvodně zahradu) v kat. území M. p. B., který nebylo možno vydat z důvodu jeho zastavěnosti rodinnými domky. Žalobkyně žalobu odůvodnily tím, že jejich otec uplatnil restituční nárok v roce 1992, že v průběhu správního řízení v roce 1996 zemřel, že jejich nárok na převedení náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen, neboť Pozemkový Fond ČR (dále jen Fond“) se vůči nim choval liknavě a svévolně, když ve veřejných nabídkách nenabízel dostatek náhradních pozemků, že jejich restituční nárok ocenil jen na částku 11.155,- Kč pro každou z nich, ačkoliv předmětný pozemek byl v době jeho odnětí státem určen k zastavění rodinnými domky, a že již vyčerpaly všechny možnosti k uspokojení nároku formou náhradního pozemku; proto požadují, aby jim byla přiznána peněžitá náhrada za id. ½ pozemku jakožto stavebního, a to ve výši současné obvyklé ceny stavebního pozemku v katastrálním území M. p. B., když nárok nebyl uspokojen po dobu 23 let a výše náhrady podle zákona o půdě je zcela neadekvátní.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl po doplnění dokazování k závěru, že žalobkyním (aniž by předložily příslušné územní rozhodnutí) je třeba přiznat náhradu za stavební pozemek; v tomto ohledu vzal z listinných důkazů za prokázáno, že odňatý pozemek byl geometrickým plánem ze dne 15. 11. 1974 rozdělen na tři části, které pak byly v únoru roku 1975 přiděleny do osobního užívání na výstavbu rodinných domků (viz §199 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991). Vzhledem k tomu, že z vyžádaného znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. D. K. zjistil, že ce na id. ½ pozemku parc. č. 469/9 jako pozemku stavebn ího činila ke dni 24. 6. 1991 částku 76.523,30 Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně „co do částky 27.101,- Kč s příslušenstvím“ tak, že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení“ (výrok I.), a jinak jej potvrdil. Protože žalobkyně dopisem adresovaným žalované ze dne 27. 4. 2012 požádaly o poskytnutí peněžité náhrady, připadá poslední den lhůty uvedené v ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě na den 27. 4. 2015, a žalovaná je tedy od 28. 4. 2015 v prodlení, takže žalobkyně mají nárok i na úrok z prodlení z přiznané částky“.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně přípustnost podaných (zcela totožných) dovolání, směřujících proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, spatřují v tom, že 1) „dovolání v tomto případě má zásadní význam, když postup a závěry soudů nižších instancí odporují smyslu a účelu restitučních zákonů, kterým je primárně navrácení v původní stav, tzn. vydání předmětné nemovitosti, a pokud zákon neumožňuje vydání předmětné nemovitosti, vydání jiné nemovitosti kvalitativně a kvantitativně odpovídající nevydané nemovitosti anebo finanční kompenzace za nevydaný pozemek“, 2) „rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 - jednalo se o restituční spor, ale dle zákona č. 87/1991 Sb.) též dle restitučního předpisu sice jiného, ale právě proto by rozhodnutí o dovolání žalobkyň mělo zásadní význam při řešení výše finanční náhrady za nevydané pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb., když tato zásadní otázka pro restituenty nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Dovolatelky namítají, že peněžitá náhrada přiznaná jim soudy obou stupňů v cenách roku 1991 odporuje podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1603/2011), Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 437/03 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96) i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) smyslu a účelu restitučních zákonů, a poukazují zejména na rozhodnutí ESLP ve věci Otava proti České republice ze dne 27. 5. 2010, v němž tento soud dospěl k závěru, že „nepřiznání adekvátní náhrady za vydávané nemovitosti by mohlo směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že jakýkoli zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce a že vyvlastněnému je třeba poskytnout přiměřenou náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku“. Z těchto důvodů dovolatelky požadují „finanční náhradu nikoli v absurdní výši stanovené Fondem (žalovanou) a soudy obou stupňů, za kterou nepořídí pozemek adekvátní pozemku, který byl žalobkyním protiprávně odňat“, ale částku odpovídající ceně obvyklé za stavební pozemek v M. p. B., tzn. cenu, za kterou se prodává adekvátní stavební pozemek (v obdobné kvalitě a stejné výměře 1.115,5 m 2 ) v době faktické restituce, tedy v roce 2015 tak, aby si za tuto cenu mohly po 24 letech čekání na splnění svého zákonného nároku koupit jiný stavební pozemek v této výměře za pozemek, který jim protiprávně státem odebrán v roce 1974“. K úroku z prodlení a „stanovení počátku běhu lhůty prodlení“ dovolatelky odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 a sp. zn. 28 Cdo 995/2002, v nichž se považuje „za počátek běhu prodlení den, v němž osoba oprávněná k plnění (v restitučním vztahu) zjistí, že osoba povinná k tomuto plnění plnit nehodlá“, což dovolatelky „zjistily z rozhodnutí žalovaného č.j. PÚ-R-692/92/1-47/96/VO ze dne 5. 2. 1996“. Vzhledem k tomu, že žalovaná v červenci 2014 zaplatila každé z nich částku 11.155,- Kč, navrhly, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.488.845,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč ode dne 5. 2. 1996 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku“.
Žalovaná podala dovolání rovněž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, přičemž jeho přípustnost shledává v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalovaná nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o výši peněžité náhrady, neboť v dané věci není možné ocenění odňatého pozemku coby pozemku stavebního. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že všechna tři dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), že první žalobkyně má odpovídající právnické vzdělání, že druhá je zastoupena advokátkou a že za žalovanou jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že podaná dovolání nejsou přípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, jelikož ve vztahu ke každé ze žalobkyň (u nichž jde o samostatný nárok, neboť Pozemkový úřad Okresního úřadu Praha-západ rozhodnutím ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, rozhodl, že žalobkyně jako oprávněné osoby každá k podílu ¼ se nestávají spoluvlastnicemi předmětného pozemku), bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a nejde o žádnou z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyň, které požádaly Fond o poskytnutí peněžité náhrady za nevydanou id. ¼ předmětného pozemku každé z nich dopisem ze dne 27. 4. 2012, je třeba vyjít z ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle nějž za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Soudy obou stupňů považovaly předpoklady pro poskytnutí peněžité náhrady žalobkyním ve smyslu citovaného ustanovení za splněné (jak dovodil již soud prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí zrušeném odvolacím soudem), neboť id. ¼ předmětného pozemku každé ze žalobkyň nelze z důvodu jeho zastavěnosti rodinnými domky vydat, a mezi žalobkyněmi a Fondem, resp. žalovanou, vznikl spor ohledně ocenění tohoto odňatého pozemku, jelikož žalobkyně tvrdily, že se jednalo o pozemek určený k zastavění, a Fond naopak ohodnotil tento pozemek jako zemědělský a proto restituční nárok žalobkyň ocenil na částku 11.155,- Kč pro každou z nich.
Podle ustanovení §28a zákona o půdě platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
V rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, Nejvyšší soud vyložil, že „účelem restitučních předpisů, mezi něž zákon o půdě rovněž obsahově náleží, je alespoň částečné zmírnění následků některých majetkových křivd. Restituční předpisy jsou založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim bylo odňato, přičemž přednost má vždy snaha o restituci navrácením do původního stavu (tj. naturální restituce) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Jestliže nebylo možné dosáhnout navrácení do původního stavu tím, že by oprávněným osobám byly vydány přímo odňaté pozemky, vznikl jim nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků. Tomuto převodu v souladu s ustanovením 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. předchází soupis nároků oprávněných osob, který obsahuje výměru a cenu původních pozemků. Cena původních pozemků je určena podle ustanovení §28a zákona o půdě s tím, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát. Náhrady se poskytují v takto určené výši. To platí nejen pro poskytování finančních náhrad za odňaté pozemky, ale i v případě, kdy je oprávněným osobám poskytnut náhradní pozemek. Jinými slovy, hodnota náhradního pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého (pozemků odňatých)“.
V usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, Nejvyšší soud v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí konstatoval, že pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014).
Taktéž Ústavní soud konstantně judikuje, že „smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji“ (srov. např. nálezy ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10). V nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud konstatoval, že „byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“. V usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví, a dále poukázal na nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „je nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006)“.
Právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 (na něž dovolatelky poukázaly již v řízení před soudem prvního stupně), jimiž se odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející do té doby z doslovného znění ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého byla oprávněným osobám přiznávána náhrada ve výši stanovené podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí platných ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991 (jakož ani závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, s nimiž se ztotožnil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14), na danou věc nedopadají. Jednalo se totiž o zcela výjimečné případy vztahující se k otázce výše finanční náhrady ve smyslu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou je stát povinen vyplatit povinným osobám, jež v důsledku své povinnosti vydat nemovitost oprávněné osobě ztratily své právo k věci (rozsudek P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002, č. stížnosti 36548/97, rozsudek P. proti České republice ze dne 26. 11. 2009, č. stížnosti 22186/3, a další), a o případy, kdy se oprávněná osoba nedomohla vydání odňatého majetku, ale mohla usilovat toliko o poskytnutí finanční náhrady.
Na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž v ustanovení §13 odst. 1 stanoví, že se oprávněné osobě, které nelze nemovitost vydat, poskytuje finanční náhrada, a v odstavci 4 větě třetí tohoto ustanovení, že finanční náhrada podle odstavce 1 se stanoví podle cenových přepisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991, zakotvuje zákon o půdě již od své účinnosti, tj. ode dne 24. 6. 1991, v případě, že pozemek nelze vydat (§11 odst. 1 zákona o půdě), nárok oprávněné osoby (jejího dědice) na bezúplatné převedení náhradního pozemku z vlastnictví státu (srov. §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném ke dni právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, tj. ke dni 29. 4. 2000, §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006, který nově upravil bezúplatný převod náhradních pozemků oprávněným osobám formou veřejných nabídek, a §11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013).
V judikatuře soudů byl (posléze) vysloven závěr, že pokud Fond neplnil svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (což žalobkyně v žalobě tvrdily) mohla se oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, domáhat, aby Fondu byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku, byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované od 1. 1. 2013 do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Došlo-li mezi Fondem a oprávněnou osobou v otázce ocenění odňatého a nevydaného pozemku k rozporu (tak jako v daném případě), dovodila judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006) možnost podání žaloby oprávněné osoby na určení, že jí přísluší náhrada za nevydaný pozemek v určité výši, neboť dospěl k závěru, že „v konkrétním případě by požadované určení o výši náhrady nesporně vedlo k tomu, že by byla odstraněna nejistota v tom, o jaký náhradní pozemek, resp. v jaké ceně, může oprávněná osoba usilovat, a současně by odstranění této nejistoty vedlo k možnému řešení náhrady bez dalšího soudního řízení“.
Jestliže žalobkyně uplatnily u Fondu nárok na poskytnutí peněžité náhrady za id. ¼ předmětného pozemku (který nelze vydat) pro každou z nich, pak je zřejmé, že žádnou z uvedených možností uspokojení jejich restitučního nároku nevyužily, ačkoliv se na ně (jakožto dědičky po oprávněné osobě) nevztahovala tzv. restituční tečka, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., byla „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, zrušena dnem vyhlášení tohoto nálezu“.
V daných souvislostech je možno připomenout i právní závěr uvedený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012).
Dovolací soud dále poukazuje na novelu zákona o půdě provedenou zákonem č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž v článcích IV. a V., jimiž byl novelizován zákon o půdě, nabude účinnosti dne 1. 7. 2018, a na Důvodovou zprávu k tomuto zákonu. Z nich vyplývá, že byla přijata nová koncepce uspokojování oprávněných osob pouze peněžitou náhradou, a proto ustanovení upravující postup při převodu jiného zemědělského pozemku byla v celém rozsahu zrušena. Ani touto novou právní úpravou však nebylo dotčeno citované ustanovení §28a zákona o půdě, podle kterého se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že vyšel-li v dané věci odvolací soud při svém rozhodnutí ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. D. K., jímž cena id. ½ pozemku parc. č. 469/9 jako pozemku stavebn ího činila ke dni 24. 6. 1991 částku 76.523,30 Kč, je jeho rozhodnutí o výši peněžité náhrady náležející každé ze žalobkyň (za pozemek, který nelze vydat) plně v souladu s ustanoveními §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě, jakož i s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, byť se námitkami žalobkyň, že peněžitá náhrada by jim měla být poskytnuta ve výši současné obvyklé ceny stavebního pozemku v katastrálním území M. p. B., výslovně nezabýval (jinak řečeno, tato okolnost neměla vliv na věcnou správnost dovolatelkami napadené části výroku I. jeho rozhodnutí). Ostatně s tímto nesprávným názorem dovolatelek se podrobně vypořádal již soud prvního stupně v obou svých rozhodnutích [v nichž mimo jiné uvedl, že ustanovení §28a zákona o půdě nebylo novelizováno, byť je obecně známo, že všechny restituční nároky dosud nebyly vypořádány, že však nejde jen o otázku právní, nýbrž i ekonomickou (rozpočtovou) a politickou], a odvolací soud zcela evidentně jiný právní názor v tomto ohledu nesdílel, neboť jinak by došlo k porušení ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě, když oprávněným osobám (jejich dědicům) lze náhradu (náhradní pozemek, peněžitou náhradu) poskytnout jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví (srov. opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16).
Poukaz dovolatelek na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, z nichž dovozují, že Fond „byl v prodlení již od 5. 2. 1996, kdy z rozhodnutí „žalovaného č. j. PÚ-R-692/92/1-47/96/VO ze dne 5. 2. 1996 zjistily, že osoba povinná k tomuto plnění plnit nehodlá“, je zcela nepřípadný. Je tomu tak již proto, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 Nejvyšší soud řešil otázku počátku běhu promlčecí doby u nároků na náhradu živého a mrtvého inventáře proti povinné osobě podle ustanovení §20 zákona o půdě, ve znění účinném do 1. 7. 1993, a nikoliv určení okamžiku, kdy se Fond ocitá v prodlení s plněním peněžité náhrady podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, a v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 995/2002 řešil Nejvyšší soud otázku počátku běhu promlčecí doby u nároku oprávněné osoby na zaplacení náhrady za znehodnocení obytných a hospodářských budov. Stanoví-li ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, že peněžitou náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici, pak závěr odvolacího soudu, že uplatnily-li žalobkyně tento nárok písemnou výzvou (dopisem) ze dne 27. 4. 2012, byl Fond (a následně je žalovaná) v prodlení od 28. 4. 2015, je zcela v souladu s tímto ustanovením.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyň podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně a žalovaná byly v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšné (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu