ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4458.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4458/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) MUDr. V. K. , zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, b) M. Z. , c) R. Z. , žalobci b) a c) zastoupeni JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, d) A. I. , zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, a e) Svoboda Press s.r.o. , IČO: 28214722, se sídlem v Praze 10, Sazečská 560/8, zastoupené JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 3, Slezská 74/856, za účasti 1) městské části Praha
– Petrovice , se sídlem v Praze 10, Morseova 251, 2) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, 3) Technické správy komunikací hl. m. Prahy , IČO: 63834197, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, a 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 393/2006, o dovolání žalobkyně ad d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2014, č. j. 24 Co 128/2014-382, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. března 2014, č. j. 11 C 393/2006-330 (ve znění opravného usnesení ze dne 14. dubna 2014, č. j. 11 C 393/2006-351) ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo rozhodnuto, že žalobkyně A. I. není vlastnicí pozemků parc. č. 423/112 a parc. č. 423/101 v katastrálním území P. (výrok I), zatímco v části o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 432/72 a 537/1, jakož i v závislých (nákladových) výrocích pod body II až VII rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, podala žalobkyně ad d) dovolání.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), v řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), iniciovaném poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 10. 2006, č. j. PÚ 319/00/06).
Negativní výrok o vlastnictví žalobkyně ad d) k pozemkům parc. č. 423/112 a parc. č. 423/101 v katastrálním území P. (dále též jako „předmětné pozemky“) odvolací soud založil na závěru, že na pozemcích bylo zřízeno po 1. 10. 1976 sportoviště – hřiště, přičemž ohledně těchto pozemků (dříve p. č. 423) bylo vydáno rozhodnutí o umístnění stavby podle §37 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (v rámci „4. stavby sídliště H. M.“, zahrnující též stavbu tohoto veřejného hřiště; rozhodnutí z 10. 5. 1983), po předchozím souhlasu s vyjmutím pozemků ze zemědělského půdního fondu (rozhodnutí MZV ČR ze dne 1. 12. 1977).
Právní závěr odvolacího soudu – odvíjející se od takto zjištěného skutkového stavu věci – že vydání předmětných pozemků (pozemky parc. č. 423/112 a 423/101) oprávněné osobě brání překážka dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, odpovídá též interpretaci tohoto ustanovení v rozhodovací praxi dovolacího soudu (mající na zřeteli i smysl a účel zákona jako normy restituční, též ovšem princip proporcionality – v poměru k veřejnému zájmu v podobě zachování provozu tělovýchovného či sportovního zařízení) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010 (spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Z označené judikatury vyplývá, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku. Ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. obsahuje dva typy případů, kdy nelze nárokovaný pozemek oprávněné osobě vydat. V prvním případě se jedná o skutečnost, že na pozemku bylo zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení před 1. 10. 1976 a pak je překážkou pro vydání již samotná existence takového zařízení. Případ druhý zahrnuje ta tělovýchovná či sportovní zařízení zřízená až po 1. 10. 1976, kdy muselo dojít k vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu a kdy o zřízení sportovního areálu muselo být vydáno územní rozhodnutí (srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 342/02, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Otázka, zda i přes případné vydání pozemku je možné sportovní zařízení dále využívat ke sportovním činnostem v nezměněném rozsahu, je otázkou individuálního posouzení věci. Námitky, že se odvolací soud – v případě tělovýchovného či sportovního zařízení (jakým posuzované veřejné hřiště je) zřízeného po 1. 10. 1976 – spokojil toliko s prokázáním skutečnosti o vyjmutí pozemku ze zemědělského půdního fondu, je pak očividně v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci (uvádí-li odvolací soud, že posuzované sportovní zařízení bylo rovněž předmětem územního rozhodnutí), jež nelze zpochybnit dovoláním (nelze-li, ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, skutkové závěry odvolacího soudu a správnost hodnocení provedených důkazů úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V relevantní otázce hmotného práva – jak vidno shora – je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit, čímž není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Jelikož napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání bez dalšího přípustné), Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
I o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude soudy nižších stupňů rozhodováno v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu