ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4468.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4468/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. K. V. , L., zastoupené Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, proti žalované J. J. , R., zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, o zaplacení částky 1.500.000 Kč , vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 92/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2015, č. j. 18 Co 431/2014-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Sasky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 6 C 92/2012-403, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.500.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dle zjištění soudu prvního stupně se žalovaná o shora uvedenou částku bezdůvodně obohatila na úkor právní předchůdkyně žalobkyně – společnosti Jungmanova LB s.r.o., neboť, jednajíc na základě neplatné plné moci, vybrala zmíněný obnos z účtu, kam byl jako záloha na koupi nemovitostí právní předchůdkyní žalobkyně vložen. Jelikož se pak žalované v řízení nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětnou částku předala třetí osobě – R. S., lze uzavřít, že se jí dostalo prospěchu bez právního důvodu, a společnosti Jungmanova LB s.r.o. tak vůči ní vzniklo právo požadovat jeho vydání. Tato pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. K námitce žalované soud prvního stupně shledal, že nedošlo k promlčení práva na vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení, poněvadž žaloba byla podána před koncem dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za jejíž počátek je nutné považovat datum 25. 6. 2010. Právě v tento den se žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, jejíž byla jednatelkou, dozvěděla, že byla uvedena v omyl, neboť plnou moc, z níž dovozovala oprávnění žalované ve věci konat, jí udělil nikoliv Ing. Ř. K., jak se domnívala, nýbrž V. Ch., který se za něj vydával. Až tehdy žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nabyla vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, a tedy až tímto okamžikem mohla začít běžet subjektivní promlčecí doba. S ohledem na uvedené byl nárok žalobkyně shledán důvodným, pročež okresní soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 18 Co 431/2014-466, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se tak se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení na straně žalované, jež se jí dostalo převzetím částky bez patřičného oprávnění. Rovněž přitakal jeho zjištění o počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby a konstatoval, že ke dni podání žaloby nedošlo k promlčení práva žalobkyně na vydání řečené částky, neboť se o vzniku bezdůvodného obohacení prokazatelně dozvěděla až při výslechu na Policii ČR dne 25. 6. 2010. Pokládaje za nedůvodné i další v odvolání uplatněné námitky, krajský soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozhodnutí spočívajícímu na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Za takovou považuje posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž zpochybňuje především počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Má za to, že jej soudy na základě provedeného dokazování nesprávně stanovily, jelikož je přesvědčena, že vědomost o výši bezdůvodného obohacení, jakož i o subjektu, jenž z něho profitoval, měly žalobkyně i její právní předchůdkyně již dříve. Takový závěr vyvozuje z konkrétních skutkových okolností, které na podporu svého tvrzení rovněž uvádí. Dále namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nepřiměřeně vycházel z trestního spisu Městského soudu v Praze, ačkoli v dotčeném řízení dovolatelka neměla odpovídající procesní postavení, a nemohla se tudíž relevantním způsobem bránit. Postupoval tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09. S ohledem na shora řečené proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podání žalované se negativně vyjádřila žalobkyně, jež se s napadeným rozhodnutím krajského soudu zcela ztotožňuje. Námitky žalované má za nepřípadné, pročež navrhuje dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z podaného dovolání však nelze usuzovat na jeho přípustnost ve shora naznačeném smyslu.
Dovolatelka svými námitkami brojí především proti určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby soudy obou stupňů. Dle §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Za počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby je přitom dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nutné považovat okamžik, kdy se oprávněný opravdu dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžaduje se tedy skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, kterou však ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Požadavek znalosti rozhodných okolností ve smyslu citovaného ustanovení je pak splněn tehdy, má-li oprávněný k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání takto získaného plnění, přičemž však není rozhodné, že již dříve měl možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného učinit (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, či jeho usnesení ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2692/2015, jakož i rozhodnutí zde odkazovaná). Krajský soud ovšem z výše citovaných závěrů dovolacího soudu nikterak nevybočil, stanovil-li počátek běhu promlčecí doby jako okamžik, kdy se žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, dozvěděla, že dohoda o plné moci, na jejímž základě žalovaná jednala, je neplatná, neboť měla-li do té doby za to, že žalovaná je k činnostem souvisejícím s uzavřenou smlouvou oprávněna, nabyla vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně až právě na základě této informace. Mimo to nelze mít za přiléhavá ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, která na podporu své argumentace dovolatelka uvádí (jeho rozsudky ze dne 28 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000), poněvadž tato se vztahují ke skutkově odlišným sporům. Dotýkají-li se pak určitým způsobem otázky běhu subjektivní promlčecí doby, nebylo napadené rozhodnutí shledáno rozporným se závěry v nich uvedenými.
Za případnou rovněž nemůže být považována dovolatelčina výtka, dle níž odvolací soud nadmíru vycházel ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 6/2011, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a soudu Ústavního. Důkazní prostředky, které lze v řízení použít, příkladmo uvádí §125 o. s. ř. Ze zde předloženého demonstrativního výčtu je pak patrné, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků, svědků a dalších osob, vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3442/2009, či ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 833/2012, a ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 889/2012). Je proto zřejmé, že prováděl-li nalézací soud za účelem zjišťování skutkového stavu dokazování listinami obsaženými ve spise řečené spisové značky, nikterak se od rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil ani v tomto směru. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalované, že krajský soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 57 T 6/2011 vycházel ve smyslu §135 o. s. ř., neboť naznačovaným směrem se odvolací soud neubíral, a jeho rozhodnutí se tak nikterak nepříčí ani nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09.
Nadto není možné odhlédnout od skutečnosti, že dovolatelka svými námitkami, a to jak stran určení počátku běhu promlčecí doby, tak i stran nepřípustnosti dokazování trestním spisem, směřuje především ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jakož i proti dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené však v dovolacím řízení revidovat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací, ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
S ohledem na shora vyslovené je proto zřejmé, že žalovaná ve svém dovolání nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.666 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu