ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4548.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4548/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Barborou Brucknerovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 864/4, proti žalovaným 1) E. J. , a 2) A. Š. , o zaplacení částky 1 801 947 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 252/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2015, č. j. 57 Co 16/2014-1220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Novém Jičíně) ze dne 30. října 2013, č. j. 18 C 252/2000-1073, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. července 2014, č. j. 18 C 252/2000-1183, ve výroku pod bodem I v části, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 643 400 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 902 582 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I). Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovaným ukládá zaplatit žalobci společně a nerozdílně dalších 255 965 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z uvedené částky za dobu od 20. 6. 2004 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 2 % z uvedené částky za dobu od 18. 6. 2004 do 20. 6. 2004 byla žaloba zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), přičemž nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.
Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. dovolací soud přihlížel toliko k obsahu dovolání (jeho doplnění) podaného zástupkyní žalovaného, advokátkou, datované dne 14. 9. 2015 (a doručené soud prvního stupně dne 18. 9. 2015).
Z obsahu dovolání je patrno, že jím žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v části, kterou nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 902 582 Kč a uplatněného příslušenství – specifikovaného úroku z prodlení. Jako nesprávné dovolatel označuje hodnocení určitosti smluvního ujednání účastníků o náhradě (její výši) za „kupujícím prokazatelně vynaložené finanční prostředky za zhodnocení převedených nemovitostí“ (čl. V kupní smlouvy), dále pak i otázku „doby počítání úroků z prodlení z nárokové částky“ (ve vazbě na její splatnost), jakož i stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení – jde-li o žalovanými nárokovanou (započtenou) náhradu za užívání nebytových prostor po odstoupení od smlouvy. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že jde o otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, kdy se odvolací soud (současně) „v souvislosti s řešením souvisejících otázek procesního práva odchýlil od předchozí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).
V otázce posouzení určitosti právního úkonu (smlouvy) se pak odvolací soud držel zákonem stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák), kdy nevybočil ani z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, dostupná též na www.nsoud.cz ), dle níž je projev vůle určitý, je-li výkladem objektivně pochopitelný, přičemž závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák., zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob; právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím těchto interpretačních pravidel.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejichž součástí – jak vidno shora – jsou i interpretační závěry o stranami projevené vůli), se pak závěr o neplatnosti smluvního ujednání nepříčí ani dovolatelem předestřené judikatuře – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4545/2009 (jestliže za dané situace nelze ani výkladem projevu vůle dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit), či nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 (v níž Ústavní soud vyzval k upřednostnění interpretační varianty platnosti smlouvy, ovšem v případě, „jsou-li oba výklady možné“).
Závěr o neplatnosti smluvního ujednání stran výše náhrady za žalobcem realizované investice do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných (měla-li by platit interpretace zastávaná žalobcem) přitom odvolací soud opírá též o další důvod, za nějž označuje kolizi se zákonem stanovenou úpravou (ustanovením §130 odst. 3 obč. zák., jež zakládá nárok oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení); proti tomuto závěru přitom žalobce podaným dovoláním nebrojí.
Jde-li o určení rozsahu zhodnocení věci, lze pak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vztahují se též k výkladu ustanovení §458 obč. zák.) přiměřeně odkázat např. již na zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2291, sešit 28/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, či ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008).
Rovněž v otázce vzniku nároku oprávněného držitele na náhradu účelně vynaložených nákladů po dobu oprávněné držby (a na jejím řešení závislé otázky prodlení žalovaných s uspokojením nároku) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010), stejně tak jako v otázce výše náhrady za následné bezesmluvní užívání věci ve vlastnictví jiného (jež se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl a jež se důvodně poměřuje s obvyklou hladinou nájemného za pronájem kvalitativně srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že při řešení právních otázek (dovoláním označených), na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil; rozhodnutí nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a nejde zde ani o otázky, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo o otázky (dovolacím soudem vyřešené), které by měly být posouzeny jinak.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu