ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4680.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4680/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce F. L. , IČ 15033040, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalované AGROSLUNCE, spol. s r.o., IČ 26049961, se sídlem v Tupadlech 1, okres Kutná Hora, zastoupené Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení 738.121,75 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 124/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. února 2015, č. j. 7 C 124/2010-283, vyjma výroku II. tohoto rozsudku, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 C 124/2010-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 212.398,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 927.601,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.). Žalobce se uvedené sumy dožadoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež dle jeho tvrzení mělo na straně žalované vzniknout placením nájemného na základě nájemní smlouvy na pozemek, o němž žalobce později zjistil, že v právním smyslu neexistuje a že jej zčásti vlastní třetí osoby. Soud měl na základě provedeného dokazování za zjištěné, že žalobce se žalovanou uzavřeli smlouvy (dále též jen „smlouva“), v souladu s nimiž žalovaná v letech 2007 až 2009 přenechala žalobci k užívání pozemek v katastrálním území T. u Č. označený číslem 6502, jenž však není evidován v katastru nemovitostí. Mezi smluvními stranami současně nebylo až do roku 2009 pochyb o tom, která reálná část zemského povrchu byla předmětem smlouvy. Soud tedy maje na zřeteli, že zmíněné číslo označovalo půdní blok sestávající se z více parcel a že smluvním stranám bylo zřejmé, jaké pozemky byly pronajaty, neshledal důvodu pokládat dotčenou nájemní smlouvu za stiženou neplatností pro neurčitost, ovšem vzhledem k tomu, že dle pravomocných soudních rozhodnutí vlastní část pozemků třetí osoby, je na smlouvu v rozsahu tomu odpovídajícímu vskutku třeba pohlížet jako na neplatnou. Nájemné zaplacené za užívání pozemků náležící třetím osobám pak představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., jež je žalovaná povinna vydat žalobci. V části, v jaké požadované plnění představuje takto nabyté obohacení, tudíž soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji pak zamítl.
K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 26 Co 275/2012-172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění okresního soudu správnými, odmítl však jeho závěr o částečné neplatnosti řešené nájemní smlouvy. Zdůraznil, že byl-li za objekt nájmu označen ve smlouvě „pozemek č. 6502“ v k. ú. T., aniž by takový pozemek v evidenci nemovitostí opravdu existoval, nezbývá než uzavřít, že předmětem smlouvy bylo plnění objektivně nemožné, a z tohoto důvodu je třeba na smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou dle §37 odst. 2 obč. zák. S přihlédnutím k §457 a §458 obč. zák. pak odvolací soud dovodil, že zatímco žalobce má vůči žalované právo na vrácení nájemného, jež jí zaplatil, žalovaná má vůči němu právo na poskytnutí protihodnoty odpovídající obvyklému nájemnému za užívání pozemků vlastněných žalovanou. Za obvyklé nájemné je přitom možno pokládat částku rovnající se nájemnému sjednanému ve smlouvě. Po započtení vzájemných plnění soud uzavřel, že žalobce má vůči žalované právo pouze na částku 212.398,25 Kč, jež mu byla přisouzena již soudem prvního stupně, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Na základě žalobcem podaného dovolání přezkoumal v jím daných mezích rozhodnutí odvolací instance Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Cdo 2973/2013-206, zrušil rozsudek krajského soudu v části, v jaké jím byly potvrzeny výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v návaznosti na dovolací argumentaci vytkl odvolacímu soudu, že svou úvahu o výši obohacení založil toliko na částce uvedené v neplatností stižené smlouvě, aniž by se zabýval tím, jakou cenu lze mít ve vztahu k poskytovanému plnění v daném místě a čase za obvyklou, a to eventuálně i s přihlédnutím k příslušné zákonem dané cenové regulaci.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 25. 6. 2014, č. j. 26 Co 275/2012-233, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž akcentoval, že setrvává na svém názoru ohledně absolutní neplatnosti řešených smluv, a zdůraznil nezbytnost vypracování znaleckého posudku k otázce nájemného obvyklého v daném místě i čase ve vztahu k žalovanou vlastněným pozemkům, jakož také zohlednění cenové regulace obsažené v §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění účinném do 30. 6. 2012).
Okresní soud v Kutné Hoře poté rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 124/2010-283, uložil žalované zaplatit žalobci 738.121,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 189.480 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Zdůraznil svou vázanost právním názorem odvolací instance v otázkách platnosti uzavřených nájemních smluv i aplikovatelnosti §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. a po přihlédnutí k již přisouzené částce a nájemnému určenému v souladu s §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. (v rozhodném znění) na základě ceny stanovené znalcem shledal projednávaný nárok žalobce opodstatněným ve výši shora označené sumy.
K odvolání žalované přezkoumal v požadovaném rozsahu naposledy uvedený rozsudek Krajský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, změnil ve výroku III. ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku, jakož i ve výrocích I., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nepřitakal námitce, dle níž je příslušná ujednání třeba vykládat tak, že účastníci chtěli uzavřít nájemní smlouvy, jejichž předmětem je tzv. půdní blok, jakožto základní jednotka evidence využití půdy ve smyslu §3a zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství. Taková interpretace by totiž byla v rozporu s posuzovaným projevem vůle, neboť v písemně uzavřených smlouvách účastníci zamýšleli učinit jejich objektem pozemek evidovaný v katastru nemovitostí pod č. 6502, nikoliv takto označený půdní blok. Uzavírali-li účastníci písemné nájemní smlouvy, není současně možno při závěru o jejich neplatnosti vycházet z konkludentního zformování nájemního vztahu faktickým užíváním pozemků. I pokud by přitom bylo myslitelné výkladem dovodit, že účastníci rozebíranými písemnými ujednáními projevili vůli uzavřít smlouvy ohledně půdního bloku č. 6502, nebylo by jej možné pokládat za způsobilý k takovéto dispozici. Právo pronajmout věc je primárně odvozeno od práva vlastnického, pročež lze za řádný objekt zmíněného smluvního vztahu mít pozemek definovaný vlastnickými hranicemi, případně k nim vymezenou částí pozemku. Je-li pozemek určen jinak (například viditelným ohraničením v terénu – zvažovaný půdní blok), jako náležitý předmět nájmu neobstojí. Půdní blok ve smyslu §3a zákona č. 252/1997 Sb. by obstál coby právně možné plnění, jen byl-li by v době uzavření nájemních smluv zcela ztotožnitelný s hranicemi žalovanou vlastněných pozemků evidovaných v katastru nemovitostí, čemuž ovšem učiněná zjištění nenasvědčují. S ohledem na předestřené nelze mít smlouvy ani za částečně platné. Vzájemná práva a povinnosti účastníků jakožto stran neplatných smluv je pak nutno vypořádat způsobem předjímaným §457 a §458 obč. zák. a započítat oproti nároku žalobce na vrácení zaplacených úhrad v celkové částce 1,140.000 Kč právo žalované na náhradu odpovídající znalecky vyčíslenému obvyklému nájemnému (v maximálním limitu dle §22 odst. 9 zák. č. 229/1991 Sb.) za užívání pozemků o výměře 50,18 ha (předmět plnění po odečtu plochy nevlastněné žalovanou) ve výši 189.480 Kč. Rozdíl těchto sum po zohlednění již pravomocně přisouzeného obnosu přitom odpovídá částce žalobci správně přiřčené soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, která má za to, že odvolací soud se při řešení relevantních hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což činí dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka míní, že nájemní smlouvy nemohou být posouzeny jako zcela neplatné, je-li v nich objekt nájmu určen jednoznačně - část zemského povrchu označená jako pozemek č. 6502, kterýžto je blokem půdy v systému „LPIS“, neboli geografickém informačním systému, jehož prostřednictvím je v souladu se zákonem č. 252/1997 Sb. evidováno využití zemědělské půdy a jenž je spravován Ministerstvem zemědělství České republiky. Obeznámenost s touto evidencí využívanou pro poskytování dotací je vlastní každému podnikateli v oblasti zemědělské výroby, mezi něž patří oba účastníci. Pronajímaná část zemského povrchu tedy byla ve smlouvách označena dostatečně určitě, pročež plnění bylo od počátku možné. Mezi stranami ostatně nikdy nebyl předmět nájmu sporný, přičemž jeho označení dle katastrálních předpisů není nezbytnou náležitostí nájemní smlouvy. Nadto nic nebránilo tomu, aby i při absolutní neplatnosti písemných smluv byla tato skutečnost zhojena uzavřením konkludentní smlouvy, pro což hovoří fakt, že žalovanou byla žalobci oproti úhradě dohodnutého nájemného přenechána k užívání v terénu jednoznačně vymezená plocha, a to až do uplynutí sjednané doby. Odmítavý postoj odvolacího soudu k uzavření smlouvy faktickým jednáním stran odporuje zásadě autonomie vůle. Ve prospěch platnosti či částečné platnosti příslušných ujednání hovoří také judikatorní závěry vyřčené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, nebo rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3612/2008. Zejména z odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu se jednoznačně podává nezbytnost zjišťování skutečné vůle a zohlednění okolností provázejících kontraktaci i přednost skutečné vůle účastníků před doslovným zněním smlouvy. Ta v dané situaci nepochybně směřovala k pronájmu jasně určené části povrchu, jak ostatně stvrzovalo faktické jednání stran kontraktu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3109/2005 přitom vyplývá, že předmětem nájmu může být rovněž pozemek tvořící pouze část parcely neoznačený číslem v katastru nemovitostí, je-li vymezen určitě a srozumitelně. Půdní blok – prokazatelná součástí žalovanou vlastněného pozemku parc. č. 404/1 v k. ú. T., jenž byl nejpozději v konkludentně uzavřené nájemní smlouvě vymezen pro obě strany dostatečně určitě, pak nepochybně odpovídá zmíněným požadavkům. Okolnosti, že jeho ohraničení nebylo zcela ztotožnitelné s hranicemi pozemků evidovaných v katastru nemovitostí a rozloha bloku neodpovídá tam uvedené výměře příslušných parcel, opět nezakládají neplatnost smlouvy.
Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2170/2009 žalovaná dokládá, že v době uzavření smlouvy bylo plnění právně a fakticky možné. Pro případnou oddělitelnost části smlouvy postižené důvodem neplatnosti pak zmínila například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96 a sp. zn. 26 Cdo 3612/2008. Další pochybení soudů nižších stupňů spatřuje v opomenutí §457 obč. zák., neboť v souladu s ním má právo na vydání obohacení za užívání celé přenechané plochy, a to i ve vztahu k pozemkům, k nimž pozbyla vlastnické právo. Dovolatelka závěrem zdůraznila, že oporu pro shledání dotčených smluv jako platných skýtají také principy a zásady soukromého práva ve smyslu §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jimiž je v souladu s §3030 tohoto předpisu třeba poměřovat i práva a povinnosti posuzovaná dle dosavadních právních předpisů. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem na zrušení rozsudků soudů obou instancí a vrácení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil přiléhavost argumentace dovolatelky a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen, eventuálně aby byl změněn Nejvyšším soudem, aniž by byla věc vracena soudům nižších stupňů.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci je možné dovolatelce přisvědčit, že názory vyslovené odvolacím soudem dostatečně nezohledňují relevantní judikaturní závěry, pročež lze na podané dovolání pohlížet jako na přípustné. Při posuzování platnosti dotčených smluv je nutné zabývat se nejprve tím, co mělo být jejich předmětem, a v návaznosti na to se zaobírat otázkou právní či faktické možnosti sjednaného plnění.
Zjišťování, k jakému předmětu plnění se upínala vůle účastníků, je třeba činit s respektem k apelu jednoznačně formulovanému Ústavním soudem (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, a ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06) a opakovaně reflektovanému soudem Nejvyšším (viz mimo jiné jeho usnesení ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 247/2012, či rozsudek ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011), dle nějž je text kontraktu toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, jejíž doslovné znění může, ale nemusí být v souladu s intencemi jednajících stran; směřuje-li vůle smluvních stran k jinému účelu a podaří-li se úmysl účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má jejich shodná vůle přednost před doslovným významem znění smlouvy. Ztěžují-li rozpoznání záměru kontraktujících stran nedostatky v neúplném či nepřesném označení předmětu právního úkonu, je dle Ústavního soudu (srov. jeho nálezy ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a ze 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003) nezbytné posuzovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu (což by úkon činilo neurčitým - viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4610/2008), nebo spočívají-li jen v jinak nepřesném či neúplném označení; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (shodně též mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4774/2007, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2983/2010). Z odkazované judikatury vyplývá, že ani v projednávaném sporu není namístě spokojit se při zjišťování obsahu dotčených smluv pouze s tím, jakým termínem byl jejich předmět přímo v textu identifikován, ale je třeba přihlížet k dalším relevantním okolnostem (k tomu dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14), jež jsou s to prozářit otázku, k jakému plnění směřovala vůle smluvních stran, a jakékoliv nepřesnosti v jejím písemném zachycení revidovat pod zorným úhlem zjištěného. Úvaha odvolacího soudu založená výhradně na ve smlouvě použitém sousloví se tak nejeví jako zcela korektní.
Přiklonil-li se dále krajský soud k tezi, že půdní blok není způsobilým objektem nájmu, nelze mít jeho vývody v tomto směru za náležitě podložené. Nájemní smlouva slouží v souladu s §663 obč. zák. k úplatnému přenechání věci do užívání jinému (ohledně pojmových znaků nájemní smlouvy viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1455/2015) a nic nebrání tomu, aby byl pronajat i celý soubor věcí v právním smyslu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1263/2006). Způsobilost půdního bloku být řádným plněním z nájemní smlouvy se tedy odvíjí od jeho ztotožnitelnosti s pozemkem či souborem pozemků, kteréžto by jako věci v právním smyslu bylo možno pokládat za náležitý předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 1 a §119 obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99), a tudíž i vztahů nájemních. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již dříve upozornila, že pozemek obstojí jako předmět právních vztahů i tehdy, není-li zcela shodný s parcelou evidovanou v katastru nemovitostí (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3109/2005), přičemž judikatorní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006) i komentářové pojetí (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 649) pozemku opakovaně vycházelo z reflexe definice tohoto termínu v katastrálních předpisech, dle nichž se pozemkem rozumí část zemského povrchu, která je oddělena od sousedních částí hranicí územní správní jednotky, katastrálního území, vlastnickou, držby, rozsahu zástavního práva nebo druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemků (§27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, účinného do 31. 12. 2013, obdobná úprava je i nyní obsažena v §2 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí). Hodnocení způsobilosti půdního bloku být pokládán za řádný předmět nájmu tedy nelze činit toliko v návaznosti na skutečnost, je-li náležitě vymezen dle vlastnických hranic, ale s ohledem na předestřené je namístě se tázat, obstojí-li jako věc či soubor věcí v právním smyslu pod zorným úhlem naznačených kritérií.
Dovolatelce je možné rovněž přitakat, že neplatnost písemně uzavřených smluv vskutku nemusí bez dalšího bránit následnému konkludentnímu zformování řádného smluvního vztahu, ač samozřejmě jeho obsah nemusí zcela korelovat s neplatnými písemnými ujednáními (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, a ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010). Konkrétní okolnosti, jež by naznačenou variantu v nyní projednávaném sporu vylučovaly, ovšem odvolací soud ve svém rozhodnutí nezmiňuje.
Bylo-li v řízení dále zjištěno, že dotčený půdní blok zahrnoval také parcely ve vlastnictví třetích osob, k nimž žalovaná nemohla platně přenechat užívací oprávnění, pak je samozřejmě nutné zabývat se právními dopady takového stavu. Předně podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 1112/2005, či rozsudky téhož soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002, a ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013, jakož i rozhodnutí v nich odkazovaná) je třeba „oddělitelnost“ části právního úkonu vždy dovodit výkladem právního úkonu z jeho povahy, obsahu či z okolností, za nichž k němu došlo (k tomu viz výkladová pravidla §35 obč. zák.).
Zdejší soud se pak ve své judikatuře (srov. kupříkladu rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, či usnesení ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, a další zde uváděná rozhodnutí) opakovaně věnoval taktéž situacím, v nichž jsou nemovitosti poskytovány k užívání na základě neplatné smlouvy osobou, jíž nesvědčí příslušné užívací oprávnění, a s poukazem na relevantní právní úpravu (zejména §457 obč. zák.) vyslovil závěr, že za plnění pronajímatele je v těchto případech nutné pokládat užívací oprávnění v plném rozsahu bez ohledu na skutečnost, zda se týká objektů, ve vztahu k nimž dotyčný mohl toto oprávnění platně poskytnout.
K argumentaci dovolatelky zásadami obsaženými v §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, je možné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž se podává, že aplikovatelnost zmíněných zásad na práva a povinnosti vzniklé do 31. 12. 2013 přichází v úvahu toliko způsobem náležitě respektujícím dosavadní právní úpravu.
Z předestřeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v tomu odpovídajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému nastíněnými pochybeními v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou v souladu s §243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu