ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5074.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5074/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované Římskokatolické farnosti u kostela Nejsvětější Trojice Praha – Košíře , IČO: 49367307, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 7/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 20 Co 173/2015-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 20 Co 173/2015-108, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. října 2014, č. j. 48 C 7/2013-79, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2/1 v kat. území K., obec P. (dále též jako „předmětný pozemek“), zapsaný na LV č. 827 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 20 Co 173/2015-108, shora označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení i o nákladech u soudu prvního stupně (výrok II).
Odvolací soudu vyšel z těchže skutkových zjištění jako soudu prvního stupně, že poslední knihovní zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku svědčil k 27. 3. 1923 hlavnímu městu Praha, že jiné nabývací právní jednání v pozemkové knize zapsáno (intabulováno) není a že vlastnické právo k předmětnému pozemku před 1. 1. 1950 tak nemohl nabýt Kostelní spolek katolíků v K., a to ani v případě, že by bylo prokázáno uzavření trhové smlouvy o odkoupení tohoto obecního pozemku v souvislosti s později realizovanou stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého v K.
Smlouvu (označenou jako hospodářskou) ze dne 9. 12. 1983 o převodu vlastnictví sporného pozemku, jenž byl tehdy ve státním vlastnictví, na právního předchůdce žalované (Římsko-katolická duchovní správa při kostele sv. Jana Nepomuckého) odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval za odporující zákonu a tedy za absolutně neplatnou (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), neboť převádějící státní organizace (Dopravní podnik hl. m. Praha – Technická správa organizace) ji nemohla uzavřít podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, s nesocialistickou organizací, a kdy k účinnosti smlouvy o převodu majetku podle §44 a násl. obč. zák. bylo třeba registrace státním notářstvím (§47 odst. 2, §134 odst. 2 obč. zák.) a smlouvou nebylo možné převést pozemek z vlastnictví státu do vlastnictví nestátní organizace (§15 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku).
I se zřetelem na to, že dne 9. 12. 1983 uzavřená smlouva byla schválena nadřízeným orgánem a na jejím podkladě bylo zapsáno vlastnické právo předchůdce žalované do evidence nemovitostí, přijal i odvolací soud závěr, že žalovaná (její právní předchůdce) byla v dobré víře, že jí pozemek patří a byla tedy oprávněnou držitelkou ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. Tato její dobrá víra (doba oprávněné držby) ovšem podle závěru odvolacího soudu netrvala po zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.), neboť před 1. 1. 1992 (účinnost novely občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb.) mohl vydržením nabýt vlastnické právo toliko občan (osoba fyzická) a jen tehdy, nešlo-li o věc z majetku v socialistickém vlastnictví. Z toho odvolací soud dovozuje, že žalované (jejímu právnímu předchůdci) počala vydržecí doba plynout až od 1. 1. 1992 a před svým uplynutím byla přerušena úkonem žalobce, který u žalované dopisem ze dne 19. 2. 2001 uplatnil vlastnické právo k pozemku, čímž žalovaná pozbyla dobrou víru, že jí pozemek po právu patří.
Odvolací soud proto uzavírá, že jako historický majetek obce (§2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), jenž byl k 24. 5. 1991 Sb. ve vlastnictví státu, přešel pozemek k uvedenému datu do vlastnictví žalobce (jenž podáním žaloby ve lhůtě do 31. 3. 2013 podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. sleduje změnu zápisu v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník pozemku zapsána žalovaná).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, proto, že při řešení označených otázek hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu, resp. že jedna z relevantních otázek nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi řešena. Za nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka označuje posouzení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením, kdy její oprávněná držba (odvolacím soudem nezpochybněná) započala již v roce 1983, tj. před 1. 1. 1992, a kdy je i dle dovolatelkou odkazované judikatury třeba do vydržecí doby započíst dobu oprávněné držby vykonávané právnickou osobou před tímto datem. Se zřetelem na zde uvedené má tak dovolatelka za to, že desetiletá vydržecí doba bezpečně uplynula ještě před 12. 3. 2001, kdy mělo být její vlastnické právo poprvé zpochybněno. Za nesprávný ovšem považuje i ten závěr, že ke ztrátě její dobré víry mohlo dojít toliko v důsledku doručení dopisu žalobce z uvedeného data, jehož obsah – a to vzhledem k dalším okolnostem případu a pokračující nečinnosti žalobce po dobu dalších 12 let – objektivně u žalované nemohl vyvolat pochybnost o tom, že jí pozemek patří. Konečně za nesprávné považuje dovolatelka posouzení věci i proto, že při něm odvolací soud odepřel žalované ochranu opírající se o ústavně zaručené principy dobré víry a právní jistoty v tom, že je oprávněným vlastníkem pozemku, který má v držení téměř třicet let. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobce.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Argumentuje ve prospěch závěru, že nejpozději po obdržení informací z dopisu žalobce z března r. 2001 žalovaná nutně ztratila dobrou víru, že jí pozemek patří, s tím, že před 1. 1. 1992 nemohla pozemek nabýt do vlastnictví vydržením. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (plynutí vydržecí doby a nabytí vlastnického práva vydržením, v situaci, kdy byla držba vykonávána před 1. 1. 1992 právnickou osobou a byl-li jejím předmětem pozemek ve státním vlastnictví).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
V posuzované věci (žalobou došlou soudu dne 31. 12. 2012) je žádáno určení vlastnického práva žalobce k pozemku (k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalované a kdy tak žalobce na žádaném určení práva nepostrádá naléhavý právní zájem), s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. (má-li předmětný pozemek patřit k historickému majetku obce, tj. majetku, jehož vlastníkem byl žalobce k 31. 12. 1949 a jenž byl k 24. 5. 1991 Sb. ve vlastnictví České republiky).
Předmětný pozemek (situovaný v bezprostředním okolí sakrální stavby kostela sv. Jana Nepomuckého) byl kontinuálně v držbě předchůdců žalované, od roku 1983 pak na základě převodní smlouvy uzavřené s příslušnou organizační složkou státu, která je odvolacím soudem sice hodnocena jako neplatná, jež však ve spojení s dalšími okolnostmi (registrace smlouvy, zápis práva do evidence nemovitost) zakládala dobrou víru nabyvatele, že mu věc patří.
Zatímco soud prvního stupně připouští, že žalovaná mohla uplynutím desetileté doby, počínající vzetím v oprávněnou držbu v roce 1983, nabýt vlastnické právo vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák., odvolací soud uzavírá, že z hlediska vydržení (byla-li držitelem právnická osoba a byl-li předmětem držby pozemek jako věc ve státním vlastnictví) je relevantní toliko doba oprávněné držby vykonávané až od 1. 1. 1992 (od účinnosti novely občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.), kdy pak ovšem před uplynutím desetileté vydržecí doby byla žalovaná konfrontována s okolnostmi, jež u ní musely vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že právnická osoba jako držitel nebyla až do 1. 1. 1992 (kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb.) způsobilým subjektem vydržení. Podle §132a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, je oprávněným držitelem (zákon tohoto pojmu sice neužil, ale je zřejmé, že o něj jde) ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Subjektem oprávněné držby mohl být občan i právnická osoba; zákon žádný subjekt práva z držby nevylučoval (viz spojeni „kdo s věcí nakládá...“). Oprávněná držba právnické osoby nemohla v důsledku úpravy vydržení, obsažené v §135a obč. zák., vyústit v nabytí vlastnictví. Novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožnila i právnickým osobám nabývat vlastnické právo vydržením. Vlastníkem nemovitosti se tak od 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992; do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 6, ročník 1999; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98, publikovaný tamtéž, v čísle 8, ročník 2000; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99).
Současně platí, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i doby držby vykonávané před 1. lednem 1992, i když jde o věc, kterou v té době nebylo možno vydržet. Pozemek ve státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení §135a odst. 3 obč. zák., které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí již pro řešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva vydržením, v situaci, kdy byla držba věci vykonávána před 1. 1. 1992 právnickou osobou a kdy byl jejím předmětem pozemek ve státním vlastnictví (a kdy stávají se pak pro rozhodnutí nezávažné další, dovolatelkou in eventum nastolené právní otázky, týkající se posouzení zániku oprávněné držby v roce 2001, tedy až po uplynutí zákonem stanovené vydržecí doby, či upřednostnění právní jistoty a nabytí vlastnického práva v dobré víře oproti vlastnickému právu po desetiletí nečinného subjektu).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu se závislým nákladovým výrokem zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu