ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5321.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5321/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně A. T. , P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 440 844 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 115 EC 88/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 28 Co 214/2015-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze v odvoláním napadeném výroku II o nákladech řízení změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2015, č. j. 115 EC 88/2012-77, tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 48 787,20 Kč (výrok I), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, stanoví §237 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již proto, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), může být dovolání proti nákladovým výrokům přípustné jen tehdy, převyšuje-li výše peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem, zákonem stanovený bagatelní limit 50 000 Kč.
Dovoláním dotčenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení) v částce 48 787,20 Kč, resp. 4 065,60 Kč (jde-li o náklady odvolacího řízení, jehož předmětem bylo toliko nákladové rozhodnutí), jež zákonem stanovený limit 50 000 Kč nepřevyšují.
Přitom platí, že u každého z těchto peněžitých plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního základu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 23 Cdo 665/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V této souvislosti sluší se uvést, že žalobkyni neprospívají ani závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutích, na něž odkazuje v dovolání a jež otázku přípustnosti dovolání v situaci, kdy každý z nákladových výroků vychází z jiného základu, neřeší (zmiňované usnesení ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3698/2013, pojednává o dílčích nárocích více účastníků, o nichž bylo rozhodováno ve věci samé; v usneseních ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, pak dovolací soud zkoumal dosažení limitu 50 000 Kč zvlášť za řízení na jednotlivých stupních, dodávaje, že nadlimitní výše „ostatně“ nedosahuje ani součet těchto nákladů). Přitom i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněném pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud – na rozdíl od nyní předkládané věci – posuzoval otázku přípustnosti dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež vycházela z téhož základu (a byla podložena týmiž důvody).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již z důvodu jeho objektivní nepřípustnosti) v daném případě nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu