ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.734.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 734/2015-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. B., L., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 1872, proti žalovanému Z. V., Ž., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 63 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 25 C 996/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 11 Co 1372/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 25 C 996/2010-104, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 63 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uzavřel, že jde o částku omylem vloženou na účet žalovaného, který tvrdí, že tato částka představovala dluh B. V., kterou za ni žalobce uhradil. Nebylo prokázáno, že žalobce poukázal žalovanému předmětnou částku s vědomím, že tak činí za B. V., nebyl tedy splněn předpoklad pro aplikaci §454 obč. zák. Žalovaný neměl vůči žalobci pohledávku odpovídající žalované částce a mezi účastníky neexistoval žádný právní vztah. Žalovaný se jako poškozený v trestním řízení proti B. V. přihlásil s nárokem na náhradu škody, což by nečinil, pokud by žalobce splnil závazek za jmenovanou. Jednalo o bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 11 Co 1372/2013-187, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství žalované částky, jinak jej ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) i odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, které považoval za korektní. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobce vložil na jeho účet finanční prostředky za B. V., která dlužila žalovanému, musí prokázat, že existuje právní důvod, díky němuž si tyto finanční prostředky ponechal, jinak se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Institut převzetí plnění podle §534 obč. zák. nemá za následek změnu v subjektech závazku, ale vznik nového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem (B. V.) a přejímatelem povinnosti k plnění (žalobce), a přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi, že závazek splní věřiteli místo něj. Mezi účastníky neexistoval (nebyl prokázán) právní důvod opravňující žalovaného přijmout předmětnou částku, a proto byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, neboť k poskytnutí a přijetí částky 63 000 Kč nebyl od počátku právní důvod. Do prodlení se žalovaný dostal až dnem následujícím po dni, kdy nastala splatnost závazku, tedy po doručení žaloby, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ohledně počátku prodlení, jinak jej jako věcně správný potvrdil.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítá, že to byl žalobce, kdo neunesl důkazní břemeno v tom ohledu, že neprokázal, že se jednalo o omyl, který vedl ke složení částky 63 000 Kč na jiný účet. Rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto ohledu rozporná a logicky nevyvážená. Žalovaný namítá nesprávnou aplikaci §454 obč. zák. Oproti skutkové podstatě odpovědnosti z bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. má v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení ten, kdo plnil za jiného od toho, za koho plnil, nikoliv od toho, komu plnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1191/2006). Konkurence s odpovědností podle §451 odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. V takovém případě by mel nárok jak proti tomu, komu plnil, tak proti tomu, za něhož plnil, přičemž plnění by mohl obdržet pouze jednou. V předmětné věci však bylo prokázáno, že žalobce vůči žalovanému žádný dluh neměl. Žalovaný má tedy za to, že na předmětnou věc se plně vztahuje §454 obč. zák. a žalobce by měl požadovat zaplacenou částku po Barboře Vejdové, nikoliv po žalovaném.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a důvod dovolání, je jeho obligatorní náležitostí. Ve vztahu ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel tvrdí odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. K vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. je nutné formulování právní otázky, při jejímž řešení se měl (podle přesvědčení dovolatele) odvolací soud od ustálené praxe odchýlit a nikoli pouhé zpochybňování právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů odvolacím soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (a nikoli podle §454 obč. zák.). Dovolatel zejména rozporuje unesení důkazního břemene žalobcem a vytýká nesprávné závěry související s posouzením čísla účtu bratrance žalobce, když poukazuje na rozpory ve výpovědích a vysvětluje důvody, proč se (podle jeho přesvědčení) zaměstnanci dovolatele dozvěděli o dané věci z doslechu. Nesouhlas s hodnocením důkazů a skutkovými závěry odvolacího soudu a dovozování odlišných skutkových závěrů však nelze považovat za zpochybnění právního posouzení věci, které jediné lze (úspěšně) napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Ve vztahu k námitce o odklonu od ustálené rozhodovací praxe, s přihlédnutím ke shora uvedenému, lze již jen pro úplnost uvést, že závěry dovozované judikaturou týkající se výkladu §454 v tom smyslu, že právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení má ten, kdo plnil za jiného od toho, za koho plnil, a nikoliv od toho, komu plnil, na něž odkazuje dovolatel ve svém dovolání, považuje Nejvyšší soud stále za platné, ovšem musí zde být postaveny najisto odpovídající skutkové závěry. Vzhledem ke skutkovým závěrům dovozeným odvolacím soudem je však nelze na projednávanou věc vztáhnout. Odvolací soud totiž na základě zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že neexistoval právní důvod (nebyl zjištěn), na základě kterého by byl dovolatel oprávněn přijmout od žalobce předmětnou částku, a plnění posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (nikoli §454 obč. zák.). Konstatoval, že úmysl žalobce uhradit závazek za jiného (B. V.) ani zánik dluhu B. V. vůči dovolateli, jakožto podmínky pro postup podle §454 obč. zák., nebyly naplněny (prokázány). Tyto skutkové závěry dovoláním zpochybnit nelze. Rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z právních závěrů sdílených konstantně v judikatuře dovolacího soudu. Naproti tomu argumenty dovolatele, z nichž dovozuje chybnou aplikaci ustanovení §451 místo §454 obč. zák., lze označit za ryze skutkové resp. vycházející z odlišných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů, a proto nezpůsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu