ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.773.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 773/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce V. Ž. , zastoupeného Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovanému L. B. , zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 216 C 136/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 26 Co 112/2014-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 26 Co 112/2014-83, zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 11. 2013, č. j. 216 C 136/2013-55, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 300.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 4. 6. 2013 do zaplacení (výrok I.) a jímž žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36.300,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů tak rozhodovaly o uplatněném nároku žalobce na vrácení zaplacené kupní ceny vozidla Mercedes-Benz CLK 270 CDI 209, VIN: WDB2093161F146926, RZ: 1SM 6947 (dále jen „vozidlo“), podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 9. 11. 2011, které žalobce nemohl zaregistrovat do evidence vozidel a provozovat jej, neboť vyšlo najevo, že se nachází v databázi pohřešovaných vozidel S.I.S. jako vozidlo odcizené na území I. dne 22. 11. 2010, a které žalobce v rámci trestního řízení vydal dne 28. 6. 2012 Policii ČR. Dopisem ze dne 29. 3. 2012 vyzval žalobce žalovaného k odstranění této právní vady předmětu koupě, k čemuž nedošlo, a proto žalobce dne 18. 10. 2012 od kupní smlouvy odstoupil a žalovaného vyzval k vrácení kupní ceny, což žalovaný neučinil.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na vrácení zaplacené kupní ceny vozidla je podmíněn vydáním předmětného vozidla, a naopak dovodil, že zaplatil-li žalobce žalovanému kupní cenu vozidla a vozidlo vydal v rámci trestního řízení orgánům činným v trestním řízení (přičemž následně bylo uloženo do soudní úschovy), jedná se o situaci, na kterou se vztahuje závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2432/99, podle nějž kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc ve smyslu ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu, nýbrž vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu (např. orgánu činného v trestním řízení), a to i orgánů cizího státu, jehož je vlastník věci občanem. Okolnost, že v posuzované věci žalobce vydal vozidlo na základě mu uložené povinnosti, a nikoli z důvodu vrácení plnění z neplatné smlouvy, je přitom nerozhodná. Protože však předpokladem aplikace ustanovení §457 obč. zák. je zjištění, zda k vrácení plnění má dojít proto, že smlouva je neplatná, nebo proto, že smlouva byla zrušena, avšak soud prvního stupně v tomto ohledu nezbytná skutková zjištění pro právní posouzení věci neučinil (žalobu zamítl z důvodu nesplnění požadavku ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. na přesnost, určitost a srozumitelnost žalobního návrhu ve spojení s nutností uložení synallagmatické povinnosti ve smyslu §457 obč. zák.), odvolací soud uzavřel, že nejsou podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a „v současné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR doposud není rozhodnutí, které by skutkovou situaci této právní věci odráželo“. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel jen ze závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2432/99, ačkoliv „po uplynutí takového časového intervalu dochází k jistému oslabení postavení konkrétního rozhodnutí“, přičemž „natolik generální a obecný judikát nelze bez dalšího aplikovat na veškeré případy“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že odvolací soud toto rozhodnutí interpretoval extenzivně a že dovodil právní závěry, které nejsou v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména v otázce obsahu a účelu ustanovení §457 obč. zák. Podle jeho názoru je ke splnění podmínek předpokládaných v tomto rozhodnutí „nutná existence vůle povinného subjektu věc dobrovolně oprávněnému vlastníku vydat“, kterou však žalobce neprojevil. Kromě toho je restituční povinnost kupujícího splněna až v okamžiku, kdy je věc fakticky předána vlastníkovi, jelikož vrácení plnění podle ustanovení §457 obč. zák. „je aktem dvoustranným“. Skutečnost, že je věc ke dni podání žaloby „ve správě prostředníka“, tj. orgánu činného v trestním řízení, prostřednictvím nějž má být věc „oprávněnému vlastníku“ předána, tedy nelze považovat za splnění restituční povinnosti. Ostatně k vydání automobilu v daném případě ani dojít nemohlo, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo je jeho vlastníkem; jinak řečeno, nelze-li říci, kdo je vlastníkem automobilu, nelze restituční povinnost kupujícího podle ustanovení §457 obč. zák. - v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2432/99 - splnit. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedl dovolatel jen tolik, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „v současné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR doposud není rozhodnutí, které by skutkovou situaci této právní věci odráželo“, aniž by však takovou otázku (otázky) formuloval, resp. specifikoval, jaká otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.)], a v dovolání v podstatě pouze polemizuje se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2432/99 [podle nichž kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu, nýbrž vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu (např. orgánu činného v trestním řízení), a to i orgánu cizího státu, jehož je vlastník věci občanem], a předkládá jejich vlastní interpretaci (s nimiž je však právní názor odvolacího soudu zcela v souladu - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2182/2011, či ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010). Pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu