ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.982.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 982/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně AQUAPALACE a. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, IČO 291 41 729, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalované Obci Čestlice se sídlem v Čestlicích, Pitkovická 17, IČO 002 40 125, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 63/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 26 Co 274/2015-235, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované, které podle svého obsahu směřuje proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 26 Co 274/2015-235, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 3. 2015, č. j. 5 C 63/2010-215, ve výroku o zamítnutí žaloby žalované na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 63/2010, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - skutečnost, že po skončení řízení byl vyhotoven znalecký posudek stanovující cenu věci (zde výši obvyklého nájemného) jinou částkou, než jakou byla oceněna v nalézacím řízení, není důvodem pro obnovu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1911/2008, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2847/2012, či ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5192/2014), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám dovolatelky, že „je obcí s minimálním administrativním aparátem, a nedisponuje zaměstnanci, kteří by byli po odborné stránce dostatečně vybaveni tak, aby měli schopnosti a možnosti posoudit správnost závěrů znaleckého posudku“, a že „zástupkyně dovolatelky nebyla odborníkem v oceňování nemovitostí a stanovení výše obvyklého nájemného z pozemků, v důsledku čehož nemohla namítat případnou nesprávnost znaleckého posudku“, tudíž přihlédnout nelze, neboť dovolatelka měla již v nalézacím řízení možnost namítat případnou nesprávnost znaleckého posudku, uvádět skutečnosti ovlivňující výši obvyklého nájemného, případně navrhnout vypracování nového znaleckého posudku, což mimo jiné dokazuje i to (jak sama uvedla), že v rámci jiného řízení vedeného mezi účastníky u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 204/2011, si nechala vypracovat znalecký posudek ke stanovení výše obvyklého (tržního) nájemného za užívání stejných pozemků; žádnou z výše uvedených možností však dovolateka v nalézacím řízení, jak z obsahu tohoto spisu vyplývá, nevyužila, nevznesla proti soudem vyžádanému znaleckému posudku žádné námitky a vyslovila s ním souhlas.
Pokud pak dovolatelka namítá, že „by za existence znaleckého posudku vypracovaného Českým vysokým učením technickým v Praze, Fakultou stavební
- Znaleckým ústavem, Institutem soudního znalectví“, na který odkazuje v dovolání, „nebyla ochotna akceptovat uzavření soudního smíru“, je možno poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, sešit č. 3, pod označením SJ 45/2003, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, v nichž byl zaujat závěr, že „o obnově řízení, které skončilo schválením účastníky uzavřeného smíru (§231 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 - nyní jde o §228 odst. 2 o. s. ř.) lze uvažovat tehdy, jestliže je coby nová namítána skutečnost, jež byla-li by soudu známa v okamžiku, kdy o schválení smíru rozhodoval, by smír pro rozpor s právními předpisy neschválil (§99 odst. 2 o. s. ř.); není rozhodné, zda by účastník vzhledem k existenci nové skutečnosti (v tomto případě k existenci nového znaleckého posudku) smír neuzavřel, nýbrž jen to, zda se zřetelem k ní lze očekávat, že by soud smír neschválil (§99 odst. 2 o. s. ř.). O obnově řízení, které skončilo schválením účastníky uzavřeného smíru, lze proto uvažovat jen tehdy, jestliže je namítána (coby nová) skutečnost, jež byla-li by soudu známa v okamžiku, kdy o schválení smíru rozhodoval, by smír (oproti rozhodnutí původnímu) neschválil, přičemž by tak mohl učinit jen v případě, že by dospěl k závěru, že uzavřený smír - právě vzhledem k existenci této skutečnosti - je právním úkonem, jenž je v rozporu s právními předpisy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Soudní judikatura i komentářová literatura je zajedno v tom, že povaze smíru, který předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli účastníků řízení, sledující zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně mimo vlastní rozhodovací vliv soudu, odpovídá to, že k rozhodnutí soudu, zda smír schválit či nikoli, není zásadně potřebné provádět dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v takovém rozsahu, jaký je nutný pro autoritativní rozhodnutí soudu ve věci samé. Soud smír neschválí tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy, tj. s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (§37 násl. obč. zák.), nebo pomíjí-li náležitosti úkonů, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.)“.
Námitka dovolatelky, jíž vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že „při úvaze o schválení smíru soudu nepřísluší zkoumat, zda uzavřením smíru nedochází k porušení zákona o obcích“, taktéž přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu