ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1052.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1052/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce MERKURIO PANAMA S. A. , se sídlem v Panamě, 50th Avenue, Global Bank Tower, 18th floor, Office 1801, Panamská republika, reg. čís. osoby 822685, zastoupeného Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem, se sídlem v Praze, Dušní 907/10, PSČ 110 00, proti žalovanému Garančnímu systému finančního trhu , se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 208/2012, o zaplacení 1.621.470.327 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2015, č. j. 53 Co 420/2013-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 838.772 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 42 C 208/2012-155, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.621.470.327 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci nelze jím požadovanou pohledávku přiznat již proto, že jde o nárok opřený o článek III bod 1. zákona č. 443/2006 Sb., jenž byl následně zrušen ke dni 2. března 2007 nálezem Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášeným pod číslem 37/2007 Sb. a uveřejněným pod číslem 30/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je v souladu s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015, a v něm citovanou judikaturu, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1027/16, jímž Ústavní soud odmítl stížnost proti usnesení sp. zn. 32 Cdo 3182/2015 (rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách obou soudů).
Jak se podává z označených rozhodnutí, nárokům opřeným o (posléze Ústavním soudem zrušený) článek III bod 1. zákona č. 443/2006 Sb. nelze poskytnout soudní ochranu právě pro rozpor označeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky, a to bez ohledu na to, že vznikly (měly vzniknout) dříve, než Ústavní soud přijal (shora označený) nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06.
K dovolatelem namítanému porušení principu ochrany legitimního očekávání vlastnit majetek lze poukázat na důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1027/16, podle nichž šlo v případě rozhodnutí o vyplacení tzv. dodatečné náhrady podle čl. III. zákona č. 443/2006 Sb. o politické rozhodnutí přijaté dodatečně, se kterým nemohly osoby vstupující do vztahu s později zkrachovalou bankou (a tudíž ani dovolatel jakožto jejich údajný právní nástupce) od počátku počítat, a ke zrušení vybraných ustanovení zákona č. 443/2006 Sb. došlo ani ne po šesti měsících od jejich účinnosti. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla žaloba podána až v roce 2011, neměl dovolatel ani „legitimní naději“, že dodatečnou náhradu získá.
Jinými slovy, v poměrech projednávané věci není důvod k aplikaci některé z výjimek z pravidla, podle něhož zákon či ustanovení zákona, jež byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich rozpor s ústavním pořádkem, nelze aplikovat ani na práva či povinnosti vzniklé před zrušením takového zákona (zákonného ustanovení), formulovaných v judikatuře Ústavního (srov. z poslední doby např. nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15), i Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněný pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 7 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 692.900 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 145.572 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 838.772 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu