ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1280.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1280/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobkyně TOPFAR s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Libušina 2120/20, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 27717780, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, PSČ 301 00, proti žalovanému Bc. D. E. , zastoupenému JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, o zaplacení 2.212.950,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 179/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2015, č. j. 5 Cmo 149/2015-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. 50 Cm 179/2013-185, zamítl návrh na určení neúčinnosti doručení platebního rozkazu téhož soudu ze dne 13. srpna 2013, č. j. 50 Cm 179/2013-31, žalovanému (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však v dovolání uvedl toliko následující:
„Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v ustanovení §237 o. s. ř., když konstatuje, že odvolací soud posoudil otázku účinnosti doručení platebního rozkazu žalovanému rozdílně od způsobu, jakým k jeho posouzení přistupuje ve své rozhodovací praxi soud dovolací.“
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či ze dne 2. února 2016, sp. zn. II. ÚS 2906/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.
Argument, podle kterého „odvolací soud posoudil otázku účinnosti doručení platebního rozkazu žalovanému rozdílně od způsobu, jakým k jeho posouzení přistupuje ve své rozhodovací praxi soud dovolací“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. jen v případě, že je z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se z dovolání nepodává.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu