ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1899.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1899/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele Ing. S. J. P. , zastoupeného Mgr. Jiřím Janáčem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, PSČ 169 00, za účasti T. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o určení neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti MULTI-GROUP a. s., o určení neplatnosti prohlášení T. P., že je jediným akcionářem společnosti MULTI-GROUP a. s., a o uložení zákazu dispozice s akciemi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 45/2011, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 14 Cmo 213/2013-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2012, č. j. 78 Cm 45/2011-50, zamítl návrh navrhovatele na určení neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti MULTI-GROUP a. s. (dále též jen „společnost“) ze dne 26. ledna 2011 (výrok I.), návrh na určení neplatnosti prohlášení T. P., že je jediným akcionářem společnosti MULTI-GROUP a. s. (výrok II.) a návrh na uložení zákazu dispozice s akciemi společnosti (výrok III.). Soud prvního stupně dále rozhodl o povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu výroku I., II. a III. a změnil ve výroku V. (první výrok), změnil jej ve výroku IV. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že se návrhem podle §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) nelze domáhat určení „neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti“, ani „určení neplatnosti prohlášení účastníka, že je jediným akcionářem společnosti“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že návrhem podle posledně označeného ustanovení se lze domáhat toliko určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nikoliv však určení jiné právní skutečnosti (nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 120, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2232/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Poukaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98 (uveřejněný pod číslem 53/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002, není přiléhavý, neboť v označených rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval předpoklady pro posouzení neplatnosti smluv, tedy právních vztahů ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013). V projednávané věci se však dovolatel nedomáhá určení toho, zda tu právo či právní vztah je či není.
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud podotýká, že ani v případě, kdy by jeho návrh bylo možné posoudit jako návrh podle §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), by nemohl být úspěšný již proto, že ve vztahu k prvnímu návrhu (na určení neplatnosti zápisu ze schůze představenstva společnosti) není účastník řízení pasivně věcně legitimován (pasivní věcná legitimace by svědčila společnosti, o jejíž představenstvo jde), a ve vztahu k druhému návrhu (na určení neplatnosti prohlášení T. P., že je jediným akcionářem společnosti) není naplněna podmínka naléhavého právní zájmu dovolatele na požadovaném určení (rozhodnutím o takovém návrhu by nebylo postaveno najisto, zda je dovolatel vlastníkem akcií společnosti; srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, anebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).
Zbývá dodat, že ve vztahu k té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku III., dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dle §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu