ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1926.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1926/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, jako správce konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s., identifikační číslo osoby 00174181, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. J. V. , zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o zaplacení částky 1 599 740 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 31/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2016, č. j. 6 Cmo 318/2015-201, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 25. srpna 2015, č. j. 55 Cm 31/2013-180, přerušil řízení, v němž se žalobce (Ing. David Jánošík, jako správce konkursní podstaty úpadce PRIMONA) domáhá po žalovaném (JUDr. J. V.) zaplacení částky 1 599 740 Kč s příslušenstvím, podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), do pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 2/2003, o schválení konečné zprávy JUDr. J. V. (bývalého správce konkursní podstaty úpadce).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „se vypouští z výroku jméno JUDr. J. V., bývalého správce konkursní podstaty úpadce“.
Podle žalobních tvrzení uplatněná pohledávka představuje nárok na náhradu škody, kterou žalovaný v době, kdy působil ve funkci správce konkursní podstaty úpadce, způsobil neoprávněným odčerpáním částky 1 599 740 Kč z účtu konkursní podstaty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný ve shora označeném konkursním řízení předložil konečnou zprávu, která dosud nebyla konkursním soudem projednána. Protože konkursní soud při projednání a schválení konečné zprávy posoudí účelnost vynaložených hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, měl i odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně (vycházející z „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2865/2012“; správně jde o rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v konkursním řízení je řešena otázka, která může mít význam pro dané řízení.
Odvolací soud současně „konstatoval“ (k námitce žalovaného, který poukazoval na postup odvolacího soudu v jiné věci), že pro soud není závazné, jak postupuje soud v jiných řízeních. Navíc v jednotlivých řízeních soud vychází z konkrétních skutečností, pouhý poukaz na to, že v obdobném řízení soud postupoval jinak než v předmětném řízení, je bez dalšího (bez sdělení konkrétních skutečností, z nichž soud v jiném řízení vycházel), bez významu.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění), nepředkládá k řešení žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by spočívalo napadené rozhodnutí.
Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda jsou soudy povinny ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozhodovat předvídavě a v analogických věcech stejně. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, v němž se Nejvyšší soud mimo jiné (u přípustného dovolání) zabýval vadou řízení spočívající v překvapivém rozhodnutí. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumenty, když poukazoval na odlišný postup soudu prvního stupně ve skutkově zcela analogické věci, v níž však dovolatel vystupoval v roli žalobce (na „rozhodnutí“ Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2015 č. j. 8 Cmo 332/2014 – 498).
Takto předestřená otázka přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
Nadto dovolatel přehlíží, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí (k tomu srov. především R 22/2014), že do skončení konkursního řízení, dokud konkursní soud nerozhodne o tom, zda a v jaké výši schvaluje hotové výdaje bývalého správce konkursní podstaty, případně výdaje, které bývalý správce konkursní podstaty vynaložil z prostředků konkursní podstaty jako náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty [ať již v usnesení, jímž současně schválí konečnou zprávu podle §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“) nebo v usnesení vydaném pro bývalého správce konkursní podstaty za přiměřené (analogické) aplikace §29 ZKV před schválením konečné zprávy], není oprávněn posuzovat účelnost vynaložení těchto hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty obecný soud ve sporu vedeném mezi současným správcem konkursní podstaty (jako žalobcem) a bývalým správcem konkursní podstaty (jako žalovaným). V dané věci přitom odvolací soud zjevně vyšel pro účely posouzení, zda je důvod přerušit řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., z těchto závěrů Nejvyššího soudu, jež jsou co do pojetí vztahu řízení u obecného soudu a řízení konkursního, určující, přičemž takovým postupem (respektujícím judikaturu Nejvyššího soudu), dovolatel překvapen být nemohl a neměl.
Úsudek odvolacího soudu, na jehož základě se odvolací soud ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně přerušil řízení (tedy řešení otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí), dovolatel nijak konkrétně nezpochybňuje. O polemiku se závěry plynoucími z R 22/2014 se dovolatel ani nepokouší. V dovolání tak neformuluje žádnou otázku procesního práva, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu