ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1954.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1954/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně M & M reality holding a. s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27487768, proti žalované H. K. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 167/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 12 Cmo 196/2013-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.040 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 39 Cm 167/2012-54, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. července 2012, č. j. 39 Cm 167/2012-11, kterým uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 65.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 216,66 Kč a na nákladech řízení částku 22.210 Kč, (výrok I.) a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 4.124 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti co do částky 65.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 216,66 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 11.340 Kč; ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.864 Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaná v řízení neprokázala, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (dále jen „sporná směnka“), jakož i smlouvu o rezervaci a poskytnutí součinnosti uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 28. března 2012, z níž měla vzejít směnkou zajištěná pohledávka (dále jen „rezervační smlouva“), podepsala v důsledku omylu vyvolaného poskytnutím nesprávných informací pracovníkem žalobkyně o tom, že pozemek, o jehož koupi měla zájem, má charakter stavebního pozemku. Za této situace pak nebylo možné dospět ani k závěru, že byly splněny podmínky pro odstoupení od rezervační smlouvy.
K námitkám uplatněným až v průběhu odvolacího řízení (zejména k námitce neplatnosti rezervační smlouvy z důvodu klamavé reklamy) odvolací soud „z důvodu koncentrace řízení“ podle ustanovení §175 odst. 4 a §205a písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud především opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaná (přes poučení, jež jí ve směnečném platebním rozkazu v intencích výše řečeného poskytl soud prvního stupně) výhradu, podle které je rezervační smlouva neplatným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila při inzerování předmětného pozemku klamavé reklamy, neuplatnila a při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k takové námitce proto (jak správně uzavřel odvolací soud) nebylo možné přihlížet. Totéž ostatně platí rovněž o (až v dovolání) uplatněné námitce neplatnosti rezervační smlouvy, odůvodněné tvrzením, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou „měla zavázat k uzavření kupní smlouvy osobu třetí, tedy budoucího prodávajícího“.
Výhrady dovolatelky k závěru odvolacího soudu, podle kterého ani včas uplatněné námitky nesplňují „kritéria úplného vylíčení skutků“, jsou pak z hlediska úvah o přípustnosti dovolání právně bezvýznamné již proto, že odvolací soud se (ve shodě se soudem prvního stupně) včas uplatněnými námitkami (i přes vyjádřenou pochybnost o jejich projednatelnosti) věcně zabýval. Zjevně nepřiléhavým je v této souvislosti rovněž odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (uveřejněný pod číslem 124/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve kterém dovoláním předestírané otázky nebyly (oproti mínění dovolatelky) nijak řešeny (Ústavní soud se v odkazované věci zabýval výkladem ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a to ve vazbě na posouzení otázky přípustnosti kauzálních námitek uplatněných v poměrech dané věci vůči konkrétnímu nabyvateli indosované směnky).
Polemikou s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, že žalovaná neprokázala uzavření rezervační smlouvy a vystavení sporné směnky v omylu vyvolaném žalobkyní, dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Ani tyto námitky tak dovolání žalované přípustným nečiní.
Konečně ve vztahu k druhému a třetímu výroku neuplatňuje dovolatelka žádnou dovolací argumentaci (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí v této části spočívá, dovolání nezpochybňuje). Nadto jde o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Ani v tomto rozsahu proto dovolání přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem (v době předcházející vydání tohoto rozhodnutí) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2014), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 3.740 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.040 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu