ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2064.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2064/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) V. P. , a 2) JUDr. K. M. , zastoupenému JUDr. Františkem Šístkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, PSČ 101 00, o zaplacení 8.798.166,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 128/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015, č. j. 6 Cmo 148/2015-487, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2013, č. j. 36 Cm 128/2009-390, zavázal oba žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně 6.162.764 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení úroků z uvedené částky (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení 1.119.944,60 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení 1.515.458 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a V. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Druhý žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však v dovolání uvedl toliko následující:
„Dovolání v této věci je přípustné dle §237 o. s. ř., neboť je podáváno proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, přičemž v otázkách určení okamžiku vzniku škody a odpovědnosti za vznik škody, případně určení jejího rozsahu ve vztahu k žalovanému se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace hmotného práva, přičemž dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka určení doby vzniku škody, jejího rozsahu a odpovědnosti žalovaného za ni posouzena jinak.“
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.
Dovolací argumentace, podle které „se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace hmotného práva“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu“ se řešení v dovolání předestřené hmotněprávní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka určení doby vzniku škody, jejího rozsahu a odpovědnosti žalovaného za ni posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. opětovně usnesení sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, když dovolání ani v dalších svých částech nijak nekonkretizuje, od které své předchozí judikatury by se měl Nejvyšší soud podle dovolatelů odchýlit, ani (byť jen slovně) nekonkretizuje judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by (podle mínění dovolatele) mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Dovolatel tak v dovolání v projednávané věci požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu