ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2836.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2836/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 1667/10, PSČ 100 00, proti žalovanému Ing. F. K. , zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, PSČ 130 00, o zaplacení 697.460,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 71/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 58 Co 410/2014-281, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 58 Co 410/2014-281, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 55 C 71/2012-162, uložil žalovanému zaplatit žalobci 697.460,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7.75 % ročně od 21. června 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 8. února 1995 do 7. června 2008 (kdy mu funkce zanikla odstoupením) jediným jednatelem společnosti Sigma Technology s. r. o. (dále též jen „společnost S. T.“).
2) Společnost S. T. nezaplatila žalobci cenu zboží, které jí dodal dne 26. listopadu 2007 (119.005 Kč), dne 12. ledna 2008 (119.005 Kč) a dne 10. dubna 2008 (245.140 Kč). O povinnosti společnosti S. T. zaplatit žalobci kupní cenu zboží dodaného 26. listopadu 2007 a 12. ledna 2008, včetně úroků z prodlení, smluvní pokuty a nákladů řízení, rozhodl Městský soud v Praze dvěma platebními rozkazy, jež následně nabyly právní moci.
3) Návrhem bývalé zaměstnankyně ze dne 5. prosince 2008 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka – společnosti S. T. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. února 2009, č. j. MSPH 78 INS 4964/2008-A-25, zjistil úpadek společnosti S. T.
4) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka – společnosti S. T. pohledávky z titulu nezaplacené ceny zboží, včetně příslušenství a smluvních pokut, v celkové výši 729.745,20 Kč. Tyto pohledávky byly zjištěny a na základě rozvrhového usnesení uspokojeny poměrně ve výši 32.285,20 Kč.
5) Společnost S. T. byla ke dni 14. září 2007 v prodlení se zaplacením pohledávek jejich věřitelů v celkové výši 2.302.572,05 Kč, z toho déle než šest měsíců byla v prodlení s úhradou pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) ve výši 363.520 Kč (splatné dne 20. dubna 2004) a pohledávky společnosti van Gansenwinkel, a. s. ve výši 564 Kč (splatné dne 13. března 2007).
6) V období od dubna 2007 do listopadu 2007 každý měsíc výrazně rostl počet a celková výše splatných a neuhrazených závazků společnosti S. T.
7) Ke dni 30. září 2007 činila ztráta společnosti S. T. 66.104 Kč, celková výše nesplacených závazků pak 3.355.359,74 Kč.
8) V květnu 2008 společnost S. T. prodala část svého podniku společnosti Mokemer, s. r. o., kupní cena ve výši 4.574.740,75 Kč byla připsána na účet společnosti S. T. dne 3. června 2008 a následně „využita pro řadu plateb“. Ke dni 20. října 2008 byl bankovní účet společnosti S. T. zrušen s nulovým zůstatkem.
9) Od května 2008 začala v prostorách společnosti S. T. a s využitím jejích zaměstnanců a strojního vybavení podnikat společnost Bearing Solutions, s. r. o. Žalovaný byl v období od 23. dubna 2008 do 6. června 2008 jednatelem této společnosti.
10) Poslední ověřenou účetní závěrku společnost S. T. zpracovala ke dni 31. prosince 2006.
11) Žalobce vyzval žalovaného k náhradě žalobou uplatněné škody ve výši 697.460,20 Kč výzvou ze dne 11. června 2012, a to ve lhůtě do 20. června 2012.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – cituje §1 a §3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“) – uzavřel, že společnost S. T. se k 14. září 2007 nacházela ve stavu úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť byla v prodlení delším než šest měsíců s úhradou nejméně dvou závazků (vůči věřitelům VZP a van Gansenwinkel, a. s.), a současně se od dubna 2007 „rapidně snižovala“ schopnost společnosti S. T. hradit své splatné závazky (jejichž výše neustále narůstala). V květnu 2008 pak společnost S. T. ukončila svoji hospodářskou činnost. Žalovaný byl tudíž povinen již v září 2007 podat návrh na konkurs; tuto povinnost porušil.
Žalobci vznikla škoda ve výši rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky a částkou, kterou dostal na její uspokojení. Mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody je i příčinná souvislost; kdyby žalovaný neporušil svoji povinnost, žalobce by již společnosti S. T. žádné zboží nedodal a škoda (spočívající v neuhrazené ceně zboží dodaného společnosti S. T.) by mu nevznikla.
Porušení povinnosti žalovaného soud prvního stupně posoudil jako zaviněné, neboť byl jediným jednatelem společnosti S. T. a při řádném výkonu funkce mu musela být známa finanční situace společnosti, jakož i skutečnost, že výše nesplacených závazků po lhůtě splatnosti od jara 2007 rostla a schopnost tyto závazky hradit se zhoršovala. Žalovanému vytkl, že místo aby podal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, uspokojil pohledávky pouze některých věřitelů, vyvedl značnou část aktiv (smlouvou o prodeji části podniku) a připustil, že výrobní činnost společnosti S. T. převzala účelově založená společnost Bearing Solutions, s. r. o.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. 58 Co 410/2014-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 697.460,20 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně i jejich právní posouzení za správné. Nicméně shledal důvodnou námitku promlčení, vznesenou žalovaným při jednání před odvolacím soudem, zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2004“), jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu] lze námitku promlčení uplatnit i poté, kdy již nastaly účinky koncentrace řízení, vyplývají-li skutečnosti rozhodné pro posouzení námitky promlčení ze skutkových tvrzení a důkazů navržených (v řízení před soudem prvního stupně) dříve, než nastala koncentrace řízení.
V projednávané věci přitom podle odvolacího soudu skutečnosti potřebné pro posouzení běhu promlčecí doby plynou ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“), odvolací soud uzavřel, že škoda žalobci vznikla již v prosinci 2008, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S. T. Žaloba přitom byla podána až v červnu 2012, tedy po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby (§106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudkem změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení předpokladů, za nichž může přihlédnout k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení, při posouzení délky objektivní promlčecí doby podle §106 obč. zák., jakož i při posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby v případě práva na náhradu škody věřitele, jehož pohledávka vznikla až v době prodlení osob vypočtených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na konkurs.
Za dosud neřešenou pak dovolatel považuje otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby v případě, kdy pohledávka vznikla až po účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2008“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, namítá, že odvolací soud nerespektoval podmínky, za nichž lze přihlédnout k námitce promlčení vznesené v průběhu odvolacího řízení, neboť závěr o promlčení žalobou uplatněného práva neplyne z obsahu spisu. Podle dovolatele mu žalovaný způsobil škodu úmyslně, v důsledku čehož činí objektivní promlčecí doba deset let; ta dosud neuplynula.
Dovolatel považuje úmyslné způsobení škody za skutečnost, jež brání přihlédnout k námitce promlčení, a dovozuje, že závěr o úmyslném způsobení škody plyne z obsahu spisu, resp. ze skutečností, jež vyšly najevo před soudem prvního stupně.
Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnou aplikaci závěrů formulovaných v R 103/2014, maje za to, že tyto závěry dopadají pouze na pohledávky, které vznikly dříve, než osobám vypočteným v §3 odst. 2 ZKV vznikla povinnost podat návrh na konkurs. Dovozuje, že v případě pohledávek vzniklých až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu škoda vzniká až v okamžiku, kdy je možné zjistit, jakou částku věřitel posléze obdrží v konkursu na úhradu své pohledávky (odkazuje potud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3288/2011).
Závěr přijatý v R 103/2014 pak dovolatel považuje za neaplikovatelný na projednávanou věc i proto, že část dotčených pohledávek vznikla až po 1. lednu 2008, tedy za účinnosti insolvenčního zákona, kdy již žalovanému nesvědčila povinnost dle §3 odst. 2 ZKV.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné, popř. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, resp. zamítl. Popírá, že by škodu dovolateli způsobil úmyslně.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky předpokladů, za nichž může přihlédnout k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V projednávané věci se dovolatel domáhá náhrady škody způsobené mu žalovaným (jakožto jednatelem dovolatelova dlužníka – společnosti S. T.) porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu podle §3 odst. 1 a 2 ZKV. Jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu (R 33/2008), a právo na její náhradu se promlčuje ve lhůtách upravených v §106 obč. zák.
Podle §106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec první). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec druhý). Jestliže škoda vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku jiným než poškozeným, anebo v důsledku přímého nebo nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného (dále jen „korupční jednání“), právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejdéle však za deset let ode dne, kdy došlo ke korupčnímu jednání (odstavec třetí).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k námitce promlčení a jejímu uplatnění v průběhu odvolacího řízení se podává, že:
1) Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení musí ze skutkových zjištění vyplývat, že k promlčení práva došlo a žalovanému (dlužníku) tak vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení dosáhnout toho, že proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaný nese břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tj. je povinen uvést všechny okolnosti promlčení práva – že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal (srov. např. důvody R 101/2008).
2) Námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná námitka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu §205a o. s. ř. (R 45/2004, R 101/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012)
3) K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost. Jinými slovy, námitka promlčení je bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez zjišťování dalších okolností a provedení dalších důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba (R 101/2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2561/2012).
4) Nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 32, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010, anebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2561/2012).
Skutkový stav zjištěný v projednávané věci v řízení před soudem prvního stupně neumožňoval odvolacímu soudu spolehlivě uzavřít, zda škoda byla způsobena nedbalostí či úmyslně, v důsledku čehož nebyla ani postavena najisto délka objektivní promlčecí doby (srov. §106 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez zjištění dalších okolností a provedení dalších důkazů uzavřít, že marně uplynula objektivní promlčecí doba (jejíž délku nelze na základě dosud zjištěného skutkového stavu posoudit). Zároveň se dovolatel s ohledem na zákonnou koncentraci řízení a principy neúplné apelace ovládající řízení o zaplacení náhrady škody nemohl proti námitce promlčení bránit dodatečným vylíčením rozhodujících skutečností.
Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož je námitka promlčení vznesená žalovaným až v průběhu odvolacího řízení důvodná (lze k ní přihlédnout, resp. posoudit její důvodnost), je tudíž v rozporu s (výše uvedenými) ustálenými judikaturními závěry.
Nejvyšší soud proto, aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolatelem předestřenými otázkami, rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu