ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3272.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3272/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadce FIRST a. s. , se sídlem v Praze 7, Komunardů 6, identifikační číslo osoby 47116838, o schválení konečné zprávy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 61/2000, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o dovolání J. P. , zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2014, č. j. 3 Ko 37/2013-1618, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. října 2013, č. j. 92 K 61/2000-1588, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty Ing. Miloše Nováka, CSc., předložené soudu 2. července 2013 tak, že:
a/ příjmy z konkursní podstaty činí 24 021 435,26 Kč,
b/ výdaje z konkursní podstaty činí 11 041 913,02 Kč, z čehož částku 3 518 732 Kč tvoří odměna správce konkursní podstaty, částku 7 432 893,12 Kč tvoří náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty a částku 90 287,90 Kč tvoří hotové výdaje správce konkursní podstaty,
c/ částka určená k rozvrhu věřitelům činí 1 596 851,95 Kč, a
d/ částka určená k vrácení úpadci činí 11 382 670,29 Kč (bod I. výroku),
a odmítl námitky podané J. P. (dále jen „J. P.“) proti konečné zprávě (bod II. výroku).
K odvolání J. P. a konkursního věřitele společnosti TRIGAL s. r. o. (dále též jen „společnost T“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o odvolání společnosti T (první výrok) a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
První výrok svého rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že společnost T vzala své odvolání zpět.
Ve vztahu k odvolání J. P. odvolací soud přisvědčil konkursnímu soudu v závěru, že J. P. podal námitky proti konečné zprávě opožděně a že není konkursním věřitelem. K tomu – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2701/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 7 – doplnil, že J. P. by byl k podání námitek oprávněn pouze za předpokladu, že by byl věřitelem s dosud neuspokojenou pohledávkou za konkursní podstatou. Podle odvolacího soudu však J. P. svou tvrzenou pohledávku fakticky nevymezil jinak než její výší (nikoli i konkrétními skutečnostmi svědčícími o jejím vzniku) a tím, že jde o část pohledávky za podstatou uplatněné vůči správci konkursní podstaty společností T ve výši 6 068 202 Kč (J. P. měl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. října 2012 nabýt část této pohledávky ve výši 712 273 Kč), nepředložil však žádné důkazy, jež by svědčily o existenci jeho tvrzené pohledávky, o jejím nabytí postupní smlouvou a o tom, že jde vskutku o část pohledávky společnosti T, že tato pohledávka byla soudně uplatněna a že jde o pohledávku za podstatou (nikoliv vůči Ing. M. N., CSc., jako fyzické osobě).
Závěrem odvolací soud uvedl, že překážkou pro schválení konečné zprávy nemůže být ani okolnost, že v ní nebyla uvedena některá z dosud neuspokojených pohledávek za podstatou (i kdyby o její existenci nebylo pochyb), což platí i v posuzované věci, kdy podle výsledků konečné zprávy lze očekávat, že po jejím schválení nebude konkurs završen rozvrhem, nýbrž jeho zrušením podle §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), kdy pozůstávající výtěžek zpeněžení podstaty zjevně postačí k uspokojení všech v konkursu dosud nezapravených nároků vůči úpadci – zjištěných konkursních pohledávek a nesporných i dalších dosud uplatněných pohledávek v režimu za podstatou. Podle odvolacího soudu tak J. P. nemůže být v uspokojení svého tvrzeného nároku za podstatou (pokud mu skutečně svědčí) ohrožen, přičemž navíc nepředestřel žádnou argumentaci, kterou by mohla být správnost usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy úspěšně zpochybněna.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal J. P. dovolání, jímž zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání J. P. Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V části, ve které dovolatel napadá první výrok usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení o odvolání společnosti T pro zpětvzetí žaloby podle §207 odst. 2 o. s. ř., dovolání směřuje proti rozhodnutí, které nepatří mezi ta, proti nimž občanský soudní řád dovolání připouští (§237 až §239 o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 2911/2010. Dovolání je ostatně v tomto rozsahu i subjektivně nepřípustné.
Dovolání proti druhému výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí konkursního soudu, by mohlo být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jedinou otázku předkládanou mu k řešení dovolatelem totiž Nejvyšší soud zodpověděl v odvolacím soudem přiléhavě zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2701/2009. Od závěru tam formulovaného, podle něhož lhůta k podání námitek proti konečné zprávě, určená v ustanovení §29 odst. 2 ZKV, platí i pro věřitele s dosud neuspokojenými pohledávkami za konkursní podstatou, Nejvyšší soud nevidí důvod se odchýlit ani na základě dovolací argumentace v této věci.
Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel v podaném dovolání nijak konkrétně nezpochybňuje další závěry, z nichž rovněž vychází rozhodnutí odvolacího soudu jako z dalších samostatných důvodů pro potvrzení usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy.
Prvním z nich je závěr, že dovolatel neprokázal, že vůbec má za úpadcem tvrzenou pohledávku za podstatou. Dovolatel v tomto směru pouze konstatuje, že má pohledávku za podstatou, aniž by však jakkoliv zpochybnil důvody, pro které odvolací soud uzavřel, že dovolatel (ani v odvolacím řízení) nedoložil (ani řádně netvrdil), že je nositelem neuspokojené pohledávky za podstatou.
Kromě toho dovolatel nijak nebrojí ani proti závěru odvolacího soudu, podle něhož nemůže být schválením konečné zprávy nijak ohroženo uspokojení tvrzené pohledávky dovolatele v situaci, kdy podle obsahu konečné zprávy pozůstávající výtěžek zpeněžení konkursní podstaty zjevně postačí k uspokojení všech v konkursu dosud nezapravených nároků vůči úpadci (pohledávek konkursních věřitelů i dosud neuhrazených pohledávek za podstatou) s přebytkem výtěžku ve výši 11 382 670,29 Kč, pročež lze předpokládat zrušení konkursu dle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV bez vydání rozvrhového usnesení (k čemuž též následně došlo usnesením konkursního soudu ze dne 15. září 2014, č. j. 92 K 61/2000-1630, které nabylo právní moci dne 2. prosince 2014).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu