ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3562.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3562/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelky Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, PSČ 156 00, za účasti společnosti XIO.CZ, a. s., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26226260, o jmenování členů orgánů společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 192/2013, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 14 Cmo 75/2015-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. října 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-170, zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť navrhovatelka přes výzvu soudu nezaplatila soudní poplatek za návrh na zahájení řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nezaplatila-li dovolatelka (poté, kdy byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 2013, č. j. 78 Cm 192/2013-86, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 14 Cmo 23/2014-93, částečně osvobozena od soudních poplatků za řízení v rozsahu 50 %) soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 50 % ani na základě výzvy soudu, byly splněny předpoklady pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, odpovídá jak zcela jasné dikci označeného ustanovení, tak i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k důsledkům nezaplacení soudního poplatku srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K námitkám dovolatelky, podle kterých splňovala předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků, přičemž soudy zcela pominuly její žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 15. května 2014, ze dne 23. září 2014, ze dne 25. října 2014 a ze dne 22. února 2015, o těchto žádostech nerozhodly a postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou, Nejvyšší soud uvádí následující:
Usnesením, jímž rozhodne o žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání (úplného) osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, zda samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“)].
Z uvedeného důvodu jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez právního významu (a tudíž ani nemohou založit přípustnost dovolání) námitky dovolatelky, podle nichž měla být úplně osvobozena od soudních poplatků.
Z R 99/2013 (jakož i dalších rozhodnutí v něm citovaných) taktéž plyne, že v případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). To platí i tehdy, bylo-li prvním rozhodnutím účastníku přiznáno částečné osvobození, a tentýž účastník se opětovně domáhá úplného osvobození od soudních poplatků.
V projednávané věci dovolatelka žádala o úplné osvobození od soudních poplatků opakovaně; o první žádosti, obsažené již v návrhu na zahájení řízení, soudy nižších stupňů rozhodly výše označenými usneseními (tak, že dovolatelce přiznaly osvobození v rozsahu 50 %). Řízení o žádosti ze dne 21. března 2014 zastavil soud prvního stupně usnesením ze dne 3. dubna 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-101, a řízení o žádosti ze dne 14. dubna 2014 (poté, kdy opětovně přezkoumal majetkové poměry dovolatelky) zastavil soud prvního stupně usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-158, neboť od posledního rozhodnutí o přiznání částečného osvobození nedošlo ke změně poměrů dovolatelky. Obě rozhodnutí nabyla právní moci.
Později podaným žádostem (jimiž dovolatelka žádala o úplné osvobození) by mohl soud prvního stupně (případně odvolací soud) vyhovět pouze tehdy, změnily-li by se poměry dovolatelky, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí o částečném osvobození, resp. v rozhodnutích o zastavení řízení o žádostech ze dne 21. března 2014 a ze dne 14. dubna 2014.
Ačkoliv dovolatelka tvrdí, že její další (výše označené) žádosti, o nichž soudy nerozhodly, byly založeny na nových, odlišných okolnostech, z obsahu těchto podání se takový závěr nepodává. Naopak, plyne z nich, že dovolatelka – opakující obdobná tvrzení jako v předchozích žádostech – nesouhlasí se způsobem, jakým soudy doposud rozhodovaly o jejích žádostech, majíc za to, že by měla být zcela osvobozena od soudních poplatků (tedy, že se domáhá revokace právního názoru obsaženého v pravomocných soudních rozhodnutích o předchozích žádostech mimo rámec opravných prostředků – srov. R 99/2013).
Poukazuje-li dovolatelka (jako na novou skutečnost) na dluh vyčíslený společností RWE Energie s. r. o. v upomínce ze dne 9. května 2014, přehlíží, že tímto dluhem argumentovala (jako okolností nově nastalou, v jejímž důsledku se zhoršily její poměry) v žádosti ze dne 15. května 2014 (č. l. 109, resp. 119 spisu), o níž soud prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-158.
Za těchto okolností je pro posouzení přípustnosti dovolání bez právního významu, že soudy o dalších (obsahově shodných) žádostech dovolatelky nerozhodly. I pokud by dovolatelkou předestíraná podání bylo možno posoudit podle jejich obsahu jako další (nové) žádosti o osvobození od soudních poplatků (a nikoliv pouze jako „urgenci“ rozhodnutí o předchozích žádostech), představovala by skutečnost, že soudy řízení o těchto žádostech nezastavily (R 99/2013), pouhou vadu řízení, která neměla (nemohla mít) za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu