ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3641.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3641/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně RASTRA PREFA PARDUBICE a. s. v likvidaci , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25296752, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, PSČ 530 02, proti žalovaným 1) M. V. , 2) L. Č. , 3) J. V., 4) R. Č. , a 5) P. J. , všem společně zastoupeným Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, PSČ 530 02, o zaplacení 591.302.822,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 15/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č. j. 6 Cmo 235/2015-847, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. ledna 2015,č. j. 33 Cm 15/2009-549, zamítl žalobu o zaplacení 591.302.822,25 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (ve smyslu §237 o. s. ř.), „zda může nalézací soud nahradit vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., které je adresováno žalovaným, za poučení soudem ve smyslu ust. §118a odst. 1, 3 o. s. ř., které je adresováno žalobci…“. Podle obsahu dovolání tím vytýká soudům obou stupňů (tvrzenou) vadu řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle §114b o. s. ř., když nevydal tzv. kvalifikovanou výzvu, a odvolací soud v tomto směru nezjednal nápravu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož podmínky pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. jsou splněny (mimo jiné) jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem (viz důvody samotnou dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod číslem 37, a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněného pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněného pod číslem 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách).
Odvolací soud v projednávané věci shledal zcela správným závěr soudu prvního stupně, který žalobu dovolatelky zamítl pro nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Již z toho je zřejmé, že v projednávané věci podmínky pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. naplněny nebyly.
Závěr odvolacího soudu o nesplnění (jejích) procesních povinností ovšem dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavkům §237 o. s. ř. v dovolání vůbec nenapadla.
Argumentace dovolatelky, podle níž odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně její žalobu zamítl prostřednictvím nepřípustného „souhrnného zjištění“, je nepřípadná již proto, že jí vytýká údajnou vadu řízení, aniž by ve vztahu k ní vymezila otázku procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. Vytýkanou vadou napadené rozhodnutí nadto zjevně netrpí, neboť odvolací soud v něm toliko potvrdil postup soudu prvního stupně, který z důvodu nedostatečných skutkových tvrzení dovolatelky obsažených v žalobě k dokazování vůbec nepřistoupil a žádná skutková zjištění nečinil. Přímo z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, pak plyne, že se soud může dopustit pochybení formulováním tzv. souhrnného zjištění (až) při zjišťování skutkového stavu na základě provedeného dokazování.
Dovoláním je tvrzena též zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., jež má spočívat v tom, že v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce (JUDr. Jiří Kratochvíl). Zmatečnostní vady řízení však nejsou (od 1. ledna 2001) způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 o. s. ř. je tudíž tato dovolací argumentace právně bezcenná.
Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatelka nevymezuje (posuzováno podle obsahu) předpoklady přípustnosti dovolání stanovené §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných dalšími dovolacími námitkami; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu