ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3660.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3660/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně REUNION, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Olomoucká 1159/40, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 48533921, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovaným 1) R. Š., a 2) GUMMI – PRINT, a. s., se sídlem v Doubravici nad Svitavou, Dolní 64, PSČ 679 11, identifikační číslo osoby 46902490, zastoupené Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 106/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2014, č. j. 7 Cmo 278/2013-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.798,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 20 Cm 106/2010-208, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 20 Cm 106/2010-266, (mimo jiné) zrušil ve vztahu k druhé žalované směnečný platební rozkaz ze dne 24. května 2010, č. j. 20 Cm 106/2010-17, kterým původně uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně právní předchůdkyni žalobkyně (společnosti D. S. Leasing, a. s. – dále též jen „společnost D“) částku 4.414.453 Kč s 6% úrokem od 6. dubna 2010 do zaplacení a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Společnost D se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní, vystavené v Brně dne 15. prosince 2008 prvním žalovaným na řad společnosti D, znějící na směnečný peníz 4.414.453 Kč, splatné dne 6. dubna 2010 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzala směnečné rukojemství druhá žalovaná.
2) Ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu druhá žalovaná (mimo jiné) namítla, že buď neuzavřela s remitentem jakoukoliv směnečnou smlouvu, jež by mohla zakládat kauzální důvod převzetí směnečného rukojemství na sporné směnce druhou žalovanou, nebo je taková směnečná smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni vystavení směnky (dále jen „obch. zák.“), když valná hromada druhé žalované nikdy neudělila souhlas se zřízením či poskytnutím jakéhokoliv zajištění nějakého osobního závazku prvního žalovaného.
3) Sporná směnka (vystavená původně jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti) zajišťovala závazky prvního žalovaného vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 71622/08, uzavřené mezi společností D (jako věřitelem) a prvním žalovaným (jako dlužníkem) dne 15. prosince 2008 (dále jen „smlouva o spotřebitelském úvěru“).
3) Listinu, v níž se společnost D dohodla s prvním žalovaným na zajištění závazků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru spornou (blanko)směnkou a na podmínkách, za nichž remitent může do blankosměnky doplnit chybějící údaje (zápis sepsaný dne 15. prosince 2008 „za účelem zajištění splnění závazků klienta ze smlouvy o úvěru“ – dále též jen „zápis“), podepsala rovněž druhá žalovaná (jednající prvním žalovaným, který byl v té době předsedou představenstva společnosti), s tím, že v zápise výslovně prohlásila, že jako směnečný rukojmí byla seznámena se zněním smlouvy o spotřebitelském úvěru a souhlasí také s případným doplněním blankosměnky způsobem v listině stanoveným.
4) Valná hromada druhé žalované převzetí směnečného rukojemství na sporné směnce předem neschválila.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), §196a odst. 1 obch. zák. a čl. I. §10, §31 a §32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že druhá žalovaná se včasnou a řádně odůvodněnou kauzální námitkou, podle níž je dohoda o převzetí směnečného rukojemství pro absenci předchozího souhlasu valné hromady druhé žalované absolutně neplatná, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila.
Přitom zdůraznil, že smlouva, kterou se rukojmí ze směnky (akciová společnost) zavazuje k zajištění závazku výstavce (člena představenstva této společnosti), podléhá režimu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. a k jejímu uzavření je tak nutný předchozí souhlas valné hromady akciové společnosti. Touto smlouvou ovšem není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce, ale dohoda mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na směnce je pak již jen realizací závazku převzatého v takové dohodě.
V poměrech dané věci, pokračoval soud prvního stupně, pak není na základě výsledků provedeného dokazování pochyb o tom, že mezi remitentem a druhou žalovanou byla taková dohoda o převzetí směnečného rukojemství uzavřena, přičemž její obsah je zřejmý ze zápisu sepsaného dne 15. prosince 2008, ze kterého plyne jak to, že druhá žalovaná bude směnečným rukojmím na sporné směnce, tak okolnost, že budoucí aval byl seznámen s podmínkami, za nichž remitent může do blankosměnky doplnit chybějící údaje.
Jelikož s uzavřením smlouvy o převzetí směnečného rukojemství na sporné směnce valná hromada druhé žalované (v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák.) předchozí souhlas nevyslovila, je dohoda o převzetí směnečného rukojemství podle ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu směnečného rukojmího, zakládá však (důvodnou) kauzální námitku avalisty vůči remitentovi. Potud soud prvního stupně odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 103), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3413/2010.
Vrchní soud v Olomouci [poté, co Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. května 2013, č. j. 20 Cm 106/2010-257, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 20 Cm 106/2010-267, o vstupu žalobkyně do řízení na místo společnosti D (§107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)] k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky (ne)platnosti směnečné dohody o převzetí směnečného rukojemství druhou žalovanou na sporné směnce a ve shodě s ním uzavřel, že druhá žalovaná se vznesenou kauzální námitkou plnění na směnku ubránila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., když dovolatelka (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
Otázku důsledků převzetí směnečného rukojemství bez předchozího souhlasu valné hromady v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 29 Odo 430/2002 (z něhož ostatně soudy nižších stupňů vycházely).
V něm vysvětlil, že z ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. plyne, že akciová společnost může uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků člena představenstva, jen se souhlasem valné hromady.
Smlouvou, kterou se rukojmí ze směnky zavazuje k zajištění závazků výstavce, přitom není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce, ale smlouva (dohoda) mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na směnce je pak již jen realizací závazku, převzatého v dohodě o převzetí směnečného rukojemství. Jestliže je k uzavření smlouvy o převzetí směnečného rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady a tento souhlas nebyl udělen, je dohoda o převzetí rukojemství absolutně neplatná. Tato neplatnost však nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky.
K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3413/2010 (soudy nižších stupňů rovněž zmiňovaném), jakož i v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2467/2009.
S výše formulovanými judikatorními závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, je přitom právní posouzení věci soudy nižších stupňů (co do úsudku, že převzetí směnečného rukojemství druhou žalovanou za zaplacení sporné směnky bez předchozího souhlasu valné hromady má za následek neplatnost směnečné smlouvy o převzetí směnečného rukojemství uzavřené s remitentem, přičemž tato skutečnost zakládá druhé žalované ve vztahu k remitentovi kauzální námitku, jíž se může povinnosti plnit na směnku bránit) v souladu.
Shodně se soudy nižších stupňů přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci byla mezi původním majitelem směnky (společností D) a směnečným rukojmím (druhou žalovanou) smlouva o převzetí směnečného rukojemství (k zajištění závazků výstavce ze smlouvy o spotřebitelském úvěru) uzavřena. Přiléhavě v této souvislosti soudy nižších stupňů odkázaly zejména na obsah zápisu ze dne 15. prosince 2008, z něhož je zřejmý jak obsah sjednaného vyplňovacího práva (ujednání účastníků směnečného vztahu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky), tak existence dohody remitenta se směnečným rukojmím o tom, že převezme k zajištění závazků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru směnečné rukojemství na sporné směnce. V situaci, kdy druhá žalovaná (jednající výstavcem směnky jako předsedou představenstva) zápis vymezující účel sporné směnky, obsah vyplňovacího práva i subjekty směnečného vztahu (včetně osoby směnečného rukojmího) podepsala, nelze rozumně uvažovat o tom, že by druhá žalovaná měla s remitentem uzavřenu směnečnou smlouvu (a dohodu o vyplnění blankosměnky) odlišnou od výstavce sporné směnky (jinak řečeno, že by bezprostředním důvodem převzetí směnečného závazku nebylo zajištění remitentovy pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru), ani o tom, že by takovou dohodu neměla s původním majitelem směnky uzavřenu vůbec.
Ostatními námitkami (tj. polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a výhradou, podle níž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná) dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání (vzhledem k tomu, že nezahrnují žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, popř. na kterou se vztahují další kriteria přípustnosti dovolání vymezená §237 o. s. ř.) tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Jde-li o namítanou vadu řízení, napadené rozhodnutí jí ostatně ani netrpí (k otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit druhé žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. října 2014), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 25.980 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.518,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 31.798,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu