ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3815.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3815/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Bc. Ilony Galaczové , se sídlem v Třinci, Dukelská 997, PSČ 739 61, jako insolvenční správkyně dlužníka Ing. V. T., zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, proti žalovanému Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 8/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. V. T. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 4959/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2014, č. j. 13 Cmo 2/2013-66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j. 39 Cm 8/2010-39, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že právní úkon dlužníka Ing. V. T. ze dne 5. května 2008, spočívající v uhrazení částky 590 225,52 Kč žalovanému (Československé obchodní bance, a. s.), je vůči žalobkyni (insolvenční správkyni dlužníka) neúčinný (bod I. výroku), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 590 225,52 Kč (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku) a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný uzavřel s dlužníkem dne 13. října 2005 smlouvu o kontokorentním úvěru č. 4158/05/5141 (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl dlužníku částku 2 150 000 Kč.
2/ Dlužník dne 8. dubna 2008 uznal svůj závazek vůči žalovanému z úvěrové smlouvy ve výši 2 497 057,92 Kč, jehož splatnost nastala 30. září 2007, a dále závazek ve výši 109 476,64 Kč ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 002147188 R. K závazkům dlužníka v celkové výši 2 606 534,56 Kč přistoupila společnost TOP - Montáže s. r. o. (dále jen „společnost T“).
3/ Podle výdajového pokladního dokladu č. 27 HP09 ze dne 5. května 2008 dlužník vyplatil žalovanému částku 590 225,52 Kč. Z výpisu z účtu dlužníka č. 199079579/0300 za období od 1. května 2008 do 31. května 2008 plyne, že předmětná částka představuje splátku jistiny úvěru.
4/ Podle výpisu z úvěrového účtu společnosti T ze dne 13. dubna 2012 č. 199219746 a vnitřního účtu žalovaného byla z účtu společnosti T dne 2. května 2008 odeslána částka 700 000 Kč na vnitřní účet žalovaného.
5/ Dne 5. prosince 2008 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 20. března 2009, č. j. KSOS 39 INS 4959/2008-A-17, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a žalobkyni ustanovil insolvenční správkyní.
6/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo 14 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 9 747 714,75 Kč; dlužník byl v prodlení s hrazením svých závazků u věřitele č. 3 od roku 2006, u věřitele č. 4 od roku 2007, u věřitele č. 5 od roku 2004, u věřitele č. 7 od roku 2006, u věřitele č. 9 od roku 2006, u věřitele č. 13 od roku 2008 a u věřitele č. 14 od roku 2006.
7/ Žalovaný (věřitel č. 1) přihlásil do insolvenčního řízení (mimo jiné) pohledávku ve výši 1 476 126,19 Kč jako nesplacenou jistinu úvěru z úvěrové smlouvy, na kterou bylo dlužníkem dne 5. května 2008 uhrazeno 590 225,52 Kč.
8/ V majetkové podstatě dlužníka se nachází nemovitosti (specifikované v soupisu majetkové podstaty, B-5) oceněné žalobkyní na 4 423 500 Kč, věci movité oceněné na 5 985 Kč, obchodní podíl oceněný na 200 000 Kč, hotovost 8,75 Kč a postižitelná část příjmu z dlužníkova důchodu ve výši 561 693 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že dlužník dne 5. května 2008 (7 měsíců před zahájením insolvenčního řízení) uhradil žalovanému na jeho pohledávku částku 590 225,52 Kč. Námitku žalovaného, že platba nebyla provedena dlužníkem, ale společností T, měl soud za účelovou, když žalovaný sám v přihlášce pohledávky uvedl, že splátku jistiny úvěru uhradil dlužník. Při ústním jednání pak žalovaný připustil, že pohledávka mohla být uhrazena dlužníkem, když žalobkyně předložila výpis z účtu dlužníka, dle kterého tuto částku dlužník uhradil ze svého účtu, nikoliv z účtu společnosti T.
V době úhrady sporné částky byl dlužník již prokazatelně v prodlení se splácením svých závazků minimálně u 8 věřitelů, pročež si musel být vědom své platební neschopnosti. Dlužník tak platbou částky 590 225,52 Kč zvýhodnil žalovaného jako svého věřitele před ostatními věřiteli s pohledávkami po lhůtě splatnosti. Žalovanému se nepochybně dostalo vyššího plnění, než by mu náleželo v konkursu, neboť do insolvenčního řízení se přihlásili věřitelé s pohledávkami ve výši 9 747 714,75 Kč, zatímco v majetkové podstatě se nachází majetek v hodnotě 4 985 193 Kč. Žaloba byla insolvenční správkyní podána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.
S poukazem na ustanovení §235, §239 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uzavřel, že uhrazení částky 590 225,52 Kč dlužníkem žalovanému bylo zvýhodňujícím právním úkonem a vzhledem k době, kdy k platbě došlo, šlo o právní úkon neúčinný. Zároveň žalovanému dle §237 insolvenčního zákona uložil povinnost vydat poskytnuté plnění do majetkové podstaty.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok), změnil jej v bodu III. výroku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových závěrů jako insolvenční soud. K námitce žalovaného, že platbu poskytla společnost T, odvolací soud uvedl, že pouhá skutečnost, že na vnitřní účet žalovaného došla z účtu společnosti T částka 700 000 Kč, neopravňuje (nestačí) k závěru, že závazek za dlužníka splnila společnost T. Z výdajového pokladního dokladu ze dne 5. května 2008 totiž jednoznačně vyplývá, že sporná částka byla žalovanému uhrazena právě dlužníkem (Ing. T., jako fyzickou osobou).
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci insolvenčním soudem. Předeslal, že §241 insolvenčního zákona upravuje druhou ze skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů, která navazuje na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v §235 insolvenčního zákona, a postihuje ty úkony dlužníka, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Zdůraznil, že základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným z důvodu zvýhodnění podle §241 insolvenčního zákona je pouze míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jež by se mu dostalo podle §298 a násl. insolvenčního zákona. V posuzované věci se žalovanému (nezajištěnému věřiteli) dostalo nikoliv poměrného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé se splatnými pohledávkami. Odvolací soud odmítl jako nedůvodnou námitku žalovaného, že řádné hrazení splatných závazků nemůže být – samo o sobě – zvýhodněním věřitele (§241 odst. 3 insolvenčního zákona). (Řádné) splácení závazků není ve výčtu v označeném ustanovení příkladmo vypočtených úkonů, jež jsou zvýhodňujícími úkony, nicméně není obsaženo ani v taxativním výčtu toho, co zákon za zvýhodňující právní úkon nepokládá (v §241 odst. 5 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho prvnímu výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, přičemž při řešení některých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé právní otázky, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil, dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky:
1/ Zda je řádné splácení splatných závazků zvýhodňováním věřitele, a tedy neúčinným právním úkonem podle §241 insolvenčního zákona, a to i s ohledem na znění §241 odst. 3 písm. a/ a §111 insolvenčního zákona.
2/ Zda je neúčinným právním úkonem toto plnění automaticky či zda je nutné jej posoudit i s ohledem na znění §5 písm. c/ insolvenčního zákona a §2 odst. 3, §3 odst. 2 písm. f/ a §7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3/ Zda je (případná) neúčinnost dána pouze v rozsahu plnění, které věřitel obdržel nad rámec toho, co by obdržel v insolvenčním řízení nebo v rozsahu celého plnění, tedy zda je věřitel povinen vracet celé obdržené plnění nebo jen plnění přesahující na něj (v insolvenčním řízení) připadající poměrný podíl.
4/ Zda je plnění prostřednictvím přikázání částky z účtu u banky plněním toho, z jehož účtu a na jehož příkaz k plnění došlo.
K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje dovolatel tuto argumentaci:
K otázce ad 1/.
Dovolatel je přesvědčen, že řádné splácení splatných závazků nemůže být – za použití argumentu a contrario k §241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona – nikdy samo o sobě bez dalšího zvýhodněním věřitele, a tedy neúčinným právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona. Při opačném výkladu by zákonodárce v §241 odst. 3 insolvenčního zákona neupravil výslovně, že neúčinná jsou pouze plnění před splatností. Uvedenému názoru podle dovolatele nasvědčuje také §111 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona, které stanoví, že až od zahájení insolvenčního řízení je dlužník oprávněn peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
K otázce ad 2/.
Dovolatel poukazuje na zásadu ochrany dobré víry dle §5 písm. c/ insolvenčního zákona a zdůrazňuje, že je třeba zkoumat dobrou víru věřitele při přijetí plnění, přičemž dobrá víra (jež se předpokládá) nebyla vůbec zpochybněna.
K otázce ad 3/.
Dovolatel nesouhlasí s tím, aby mu byla uložena povinností vracet celé obdržené plnění do majetkové podstaty, když neúčinným právním úkonem může být pouze platba v rozsahu plnění, které věřitel obdržel nad rámec toho, co by obdržel v insolvenčním řízení (v konkursu). Vrácení celé částky by věřitele nespravedlivě poškodilo, když by se ocitl v horším postavení než ostatní věřitelé, neboť z částky vrácené do majetkové podstaty budou uspokojeni všichni ostatní věřitelé, zatímco žalovaný nemá možnost tuto částku uplatnit přihláškou ani jiným postupem v insolvenčním řízení, neboť §237 odst. 4 insolvenčního zákona nelze aplikovat.
K otázce ad 4/.
Uzavřel-li odvolací soud, že „pouze ta skutečnost, že z účtu společnosti T došla na tzv. vnitřní účet žalovaného částka ve výši 590 225,52 Kč (jako součást platby ve výši 700 000 Kč) neopravňuje k závěru, že závazek za dlužníka splnila přistoupivší společnost T“, je tento závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, přičemž poukazuje na (v dovolání specifikovaná) rozhodnutí Nejvyššího soudu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku vyřešeny. Jde o otázky formulované dovolatelem pod body 1/, 2/ a 3/.
Naopak otázka ad 4/ přípustnost dovolání nezakládá, když prostřednictvím položené otázky dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci (o tom, kdo zaplatil dovolateli částku 590 225,52 Kč). Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř).
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ (a od 1. ledna 2013 nepřípustného) dovolacího důvodu.
K uvedenému lze pro úplnost dodat, že brojí-li dovolatel proti závěru, že „plnění prostřednictvím přikázání částky z účtu u banky není plněním toho, z jehož účtu a na jehož příkaz k plnění došlo“, pak tato formulace neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud sice připustil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost T odeslala na účet žalovaného částku 700 000 Kč, avšak zároveň uzavřel, že z uskutečněné transakce nelze dovodit, že právě tato částka byla použita na úhradu závazku dlužníka z úvěrové smlouvy. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že částku 590 225,52 Kč uhradil sám dlužník.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro danou věc jsou rozhodná níže označená ustanovení insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013.
Podle §235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].
Podle §237 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch (odstavec 1). Dědici nebo právní nástupci osob uvedených v odstavci 1, na které přešlo dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, mají povinnost vydat je do majetkové podstaty, a/ jestliže jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám uvedeným v odstavci 1, nebo b/ jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké (odstavec 2). Osoby, které vydaly dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, se mohou po skončení insolvenčního řízení domáhat jeho vrácení, jen nebylo-li použito k uspokojení věřitelů nebo nebylo-li s ním nakládáno jiným zákonem povoleným způsobem (odstavec 3). Bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky (odstavec 4).
Podle §241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Nejvyšší soud předesílá, že k odpůrčí žalobě podle §235 a násl. insolvenčního zákona se vyjádřil již v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále jen „R 60/2014“], v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněném pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V R 60/2014 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) a lze mu tedy odporovat.
1/ K výkladu §241 insolvenčního zákona.
Závěry učiněné v R 60/2014 jsou v této věci plně uplatnitelné. Nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit) [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Dovolatel se tak mýlí, má-li za to, že neúčinným právním úkonem nemůže být plnění dluhu ani tehdy, jestliže se v jeho důsledku některému věřiteli dostane vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona).
Dovolatel pomíjí, že podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Dále je podstatné, zda je splněna podmínka stanovena v odstavci druhém (že jde o úkon učiněný v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo o úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku) a současně není dána skutková podstata v odstavci pátém označeného ustanovení. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám v odstavci pátém je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný).
Odvolací soud přiléhavě vysvětlil, že §241 odst. 3 insolvenčního zákona představuje pouze demonstrativní výčet úkonů, které mohou být považovány za neúčinné zvýhodňující právní úkony. Proto není důvodná dovolatelova námitka, podle níž s poukazem na písm. a/ tohoto ustanovení argumentem a contrario dovozoval, že plnění dluhu po splatnosti nemůže být neúčinným právním úkonem. Hrazení závazků dlužníkem před splatností je typickým zvýhodňujícím právním úkonem. To však ještě neznamená, že by zvýhodňujícím právním úkonem nemohlo být i hrazení závazků, které jsou již po splatnosti.
2/ K ochraně dobré víry.
Poukazuje-li dovolatel na dobrou víru zakotvenou v §5 písm. c/ insolvenčního zákona, pak přehlíží, že – právě v návaznosti na formulaci „nestanoví-li tento zákon jinak“ – je dobrá víra u neúčinných právních úkonů (mimo jiné) chráněna prostřednictvím §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.
Všechny v §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. Dovolatel však v dovolání ani netvrdí, že v posuzované věci byly splněny podmínky uvedené v označeném ustanovení. Jednání dlužníka tak – z hlediska skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vyšly soudy nižších stupňů – nelze podřadit pod tuto výluku (negativní definici neúčinných právních úkonů). Dovolatel se nemůže ubránit odpůrčí žalobě „jen“ s poukazem na svou dobrou víru při přijetí dlužníkova plnění.
3/ K povinnosti vydat dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu.
Povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů vyplývá z §237 odst. 1 insolvenčního zákona. Mechanismus vyslovení neúčinnosti (případně též současného uložení povinnosti uhradit do majetkové podstaty plnění /náhradu/) nepředpokládá, že bude v okamžiku rozhodování o odpůrčí žalobě známa přesná částka, kterou by věřitel obdržel v konkursu (po splnění rozvrhového usnesení), ale vychází se z toho, že věřitel na úkor ostatních věřitelů obdržel na základě zpochybněného právního úkonu dlužníka vyšší uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Neúčinnost právního úkonu je třeba posuzovat jako celek, když projev vůle dlužníka spočíval v úhradě přesně vymezené částky. Nelze stanovit hranici, od které by se část projevu vůle posuzovala jako neúčinnou. V situaci, kdy je dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení. V takovém případě by věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stavených v insolvenčním zákoně pro ten který zvolený způsob řešení úpadku.
Dovolatel dále v dané souvislosti argumentuje tím, že kdyby byl povinen vracet do majetkové podstaty celou částku, kterou obdržel na základě dlužníkova neúčinného právního úkonu, byl by nespravedlivě poškozen, neboť svou pohledávku (která byla uhrazena tímto neúčinným úkonem) nemá možnost uplatnit přihláškou ani jiným postupem v insolvenčním řízení, když §237 odst. 4 insolvenčního zákona nelze použít.
Posledně uvedená argumentace zjevně není způsobilá zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem již proto, že otázka, zda a za jakých podmínek může věřitel, který přijal od dlužníka plnění na základě zvýhodňujícího právního úkonu, uplatnit svou pohledávku za dlužníkem v insolvenčním řízení, není podstatná pro posouzení důvodnosti odpůrčí žaloby. Podmínky pro rozhodnutí o povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinného úkonu stanovené v §237 odst. 1 insolvenčního zákona byly v daném případě splněny, přičemž §237 odst. 3 insolvenčního zákona též jasně určuje, za jakých podmínek může být dovolateli plnění, které takto do majetkové podstaty vydá, po skončení insolvenčního řízení vráceno.
Na zodpovězení otázky, zda má věřitel (dovolatel) možnost uplatnit v insolvenčním řízení svou pohledávku, na jejíž uspokojení přijal od dlužníka plnění, o němž bylo posléze v odpůrčím sporu rozhodnuto, že jde o neúčinný právní úkon, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalobkyně sice byla v dovolacím řízení úspěšná, avšak podle obsahu spisu ji v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu