ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4118.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4118/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce MUDr. J. H. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalované ANDROMEDA Plus, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Kamenici nad Lipou, Včelnička 44, PSČ 394 70, identifikační číslo osoby 26097061, zastoupené JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1205/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 319/2013-939, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.941,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 13 Cm 1205/2010-751, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 4. září 2010, č. j. 13 Cm 1205/2010-8, kterým původně uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 2.572.000 Kč s 6% úrokem od 17. srpna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.573 Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení státu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování (zejména na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, a z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, je padělkem vyhotoveným patrně až před podáním žaloby, když nikdy neexistoval žádný právní ani věcný důvod pro vystavení směnky ve prospěch žalobce, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila.
Přitom zdůraznil, že provedené důkazy bylo třeba – se zřetelem k tomu, že důkazní břemeno ohledně pravosti směnky leží na žalobci, který ze skutečností ve směnce uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok – hodnotit z toho pohledu, zda prokazují pravost žalobcem předložené listiny, nikoli její nepravost. Takový důkaz ovšem v řízení nejenže podán nebyl, ale na základě závěrů znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha (z nichž se podává, že podpis jednatele žalované Ing. V. Z. byl na směnce proveden dříve než elektrografický tisk ostatního textu směnky), jakož i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, jež v průběhu řízení vyšly najevo (např. podobě sporné listiny, jejíž okraje v těsné blízkosti vytištěného textu byly následně odstřiženy, tvrzením žalobce ohledně účelu vystavené směnky apod.), lze mít naopak „vážné pochybnosti“ o pravosti sporné směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Při úvaze o přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel ani k obsahu podání samotného dovolatele ze dne 7. července 2014 (k tomu srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Z uplatněné dovolací argumentace je pak zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaným Kriminalistickým ústavem Praha, včetně posouzení metod, jež znalecký ústav při výkonu své znalecké činnosti zvolil) a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily. Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. jsou pak právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele týkající se otázky (ne)prokázání kauzy (důvodu) sporné směnky. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobce neprokázal tvrzenou kauzu směnky, nezaložil (důvodem, pro který odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaná se povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila, byly nevyvrácené pochybnosti o pravosti předložené směnečné listiny, nikoli neprokázaný důvod vzniku směnečného závazku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. července 2014), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.580.573 Kč) částku 18.660 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.981,60 Kč Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 22.941,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu