ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4337.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4337/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně O. S. , zastoupené JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) M. M., zastoupenému Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, PSČ 147 00, a 2) M. S., o zaplacení 190.432 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 121/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 64 Co 441/2014-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 15 C 121/2002-396, uložil prvnímu a druhému žalovanému zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 157.750 Kč a 32.692 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 12. června 2001 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání obou žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 64 Co 2/2007-218, jímž ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2006, č. j. 15 C 121/2007-179, o zamítnutí žaloby, zrušil (k dovolání žalobkyně) spolu s rozsudkem soudu prvního stupně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2008 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Následně Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 16. března 2011, č. j. 15 C 121/2002-274, ve znění usnesení ze dne 6. června 2011, č. j. 15 C 121/2002-284, který (k odvolání žalovaných) zrušil Městský soud v Praze (pro nepřezkoumatelnost) usnesením ze dne 18. října 2012, č. j. 64 Co 66/2012-333.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož vznikne-li akciové společnosti v důsledku jednání člena představenstva v rozporu s péčí řádného hospodáře povinnost zaplatit bývalé zaměstnankyni náhradu mzdy a není-li akciová společnost schopna tuto povinnost splnit, nelze vázat vznik ručení člena představenstva za závazky společnosti podle §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na uhrazení dluhu vůči bývalé zaměstnankyni, je v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozhodnutí (rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2308/2008), jakož i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011).
Přípustným pak dovolání nečiní ani námitka, podle které povinnost zaplatit náhradu mzdy nelze považovat za škodu vzniklou společnosti, protože nebýt neplatného rozvázání pracovního poměru, musela by společnost platit zaměstnankyni mzdu. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; nemá-li poskytnuté plnění žádnou vazbu na vykonanou práci, nejedná se o mzdu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod číslem 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naopak účelem náhrady mzdy, k jejímuž zaplacení byl zavázán zaměstnavatel žalobkyně (společnost AIR CENTRAL, a. s., jejímž členem představenstva byl i dovolatel), je reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu se zákonem přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy (stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod číslem 85/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumentuje-li dovolatel, že „náhrada mzdy je jakýmsi ekvivalentem mzdy“, kterou by musela společnost „tak jako tak žalobkyni zaplatit“, přehlíží (ustálenou judikaturou reflektovaný) rozdíl mezi náhradou mzdy, kdy za vyplacené prostředky se zaměstnavateli nedostane žádného protiplnění, a mzdou, za kterou zaměstnavatel dostává protiplnění v podobě vykonané práce.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu