ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4400.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4400/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, PSČ 110 00, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 4.202.760.738 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 391/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. července 2014, č. j. 47 Co 201/2014-547, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 28. ledna 2013 a vedenou pod sp. zn. 33 ICm 244/2013, se žalobci (a/ LESS & FOREST s. r. o. (dále též jen „dlužník“) a b/ Mgr. Monika Cihelková, jako insolvenční správkyně žalobce a/) domáhali vůči žalovanému (Lesy České republiky, s. p.) toho, aby určil, že označené smlouvy (28 smluv uzavřených mezi žalobcem a/ a žalovaným v době od 23. prosince 2010 do 24. února 2011) jsou neplatné (eventuálně neúčinné) a aby uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 4.202.760.738 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonnými úroky z prodlení).
Usnesením ze dne 18. září 2013, č. j. 33 ICm 244/2013, 101 VSPH 289/2013-264 (KSPH 37 INS 23802/2012), rozhodl Vrchní soud v Praze (jako nadřízený soud), že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou v části týkající se zaplacení („vydání“) plnění z neplatných (eventuálně neúčinných) smluv věcně příslušné okresní soudy a potud postoupil věc k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen „okresní soud“).
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 15 C 391/2013-341, okresní soud (v postoupené části) zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení požadované částky je předčasná.
K odvolání žalobců i žalovaného (u toho jen proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. dubna 2014, č. j. 47 Co 94/2014-475:
[1] Určil, že soudkyně Mgr. Marie Šrámková (dále jen „M. Š.“) není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 391/2013 (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu k následujícím závěrům:
[1] Námitka nedostatku věcné legitimace žalobkyně b/ není důvodná.
[2] Nebyl důvod zamítnout žalobu pro předčasnost.
[3] U neplatnosti právního úkonu není právním důvodem pohledávky rozhodnutí insolvenčního soudu o této neplatnosti, nýbrž bezdůvodné obohacení žalovaného vzešlé z neplatných smluv. Skutečnost, že v době podání žaloby na plnění není ještě deklarována neplatnost smluv, nemůže vést k zamítnutí žaloby na plnění. Naopak je namístě přerušit řízení o žalobě na plnění dle §109 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Při zamítnutí žaloby by hrozilo promlčení pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení [§107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)].
[4] U neúčinnosti právního úkonu připouští insolvenční zákon od 1. ledna 2014 souběh žaloby o určení neúčinnosti s žalobou na plnění. Jakkoli novelizované znění insolvenčního zákona nelze uplatnit na žalobu v této věci, je z něj zřejmý úmysl zákonodárce vyjádřit spojitost těchto žalob. I zde je tedy namístě přerušit řízení o žalobě na plnění dle §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do právní moci rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů.
Následně okresní soud usnesením ze dne 2. května 2014, č. j. 15 C 391/2013-482, přerušil řízení dle ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do právní moci konečného rozhodnutí ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 33 ICm 244/2013.
Okresní soud poukázal na závěry obsažené ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 9. dubna 2014 (o tom, že je namístě řízení přerušit).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. července 2014, č. j. 47 Co 201/2014-547, potvrdil usnesení okresního soudu z 2. května 2014.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-529, došlo k přeměně reorganizace dlužníka v konkurs a s poukazem na ustanovení §264 odst. 1 insolvenčního zákona dovodil, že účastnicí řízení se místo dlužníka stala insolvenční správkyně dlužníka (jež je tak jedinou žalobkyní). Následně dovodil, že odvolání není důvodné jelikož:
[1] Neobstojí námitka vady petitu žaloby pro synallagmatickou povahu vztahu.
[2] Není namístě zamítnutí žaloby pro předčasnost, jak plyne ze závěrů obsažených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu z 9. dubna 2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto právních otázek:
[1] Otázky konkurence dovolacího a odvolacího řízení.
[2] Otázky, zda má být přerušeno řízení o žalobě, je-li zde důvod pro zamítnutí žaloby.
[3] Otázky zamítnutí žaloby z bezdůvodného obohacení pro nezohlednění synallagmatické povahy závazku z bezdůvodného obohacení v žalobě.
[4] Otázky závaznosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013.
[5] Otázky dvoufázovosti uplatnění právních následků neplatných či neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (a v návaznosti na to vedení dvou sporů).
[6] Otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.
[7] Otázky předčasnosti žaloby na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu dle insolvenčního zákona, dokud není pravomocně rozhodnuto o neplatnosti nebo neúčinnosti dotčeného právního úkonu.
Podle dovolatele jsou otázky ad [2] až [4] řešeny rozporně s rozhodovací praxí dovolacího soudu, otázka ad [5] odporuje ustálené rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze i Vrchního soudu v Olomouci a otázky ad [1], [6] a [7] jsou dovolacím soudem neřešené.
Následně pak dovolatel prostřednictvím těchto otázek oponuje názoru odvolacího soudu, že bylo namístě řízení přerušit.
Dále dovolatel poukazuje na existenci zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, jelikož odvolacímu soudu (soudnímu oddělení č. 47 Co) byla věc přidělena jako obchodní, kterou není, nadto rozvrh práce odvolacího soudu neumožňuje změnu soudce zpravodaje způsobem, jímž došlo podle úředního záznamu na č. l. 473 v této věci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený výrok je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud u otázky ad [1]. Závěr, že je-li zde pravomocné zrušující usnesení odvolacího soudu, jehož vykonatelnost ani právní moc nebyly odloženy, není důvod čekat na výsledek řízení o dovolání proti tomuto usnesení, je v poměrech dané věci závěrem triviálním, jenž meritorní posouzení nevyžaduje.
Dovolání v dané věci je pak přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení otázek ad [2] až [4] a [6] a [7] jako dovolacím soudem dosud neřešených a otázky ad [5] jako zčásti neřešené (v poměrech založených tím, že požadované peněžité plnění bylo rozhodnutím nadřízeného soudu přikázáno k projednání a rozhodnutí jinému věcně příslušenému soudu (než insolvenčnímu soudu, jenž rozhoduje o tvrzené neúčinnosti právních úkonů dlužníka).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud podotýká, že na otázky pro něž bylo připuštěno dovolání, plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, jímž zamítl (ve stejné věci) dovolání žalovaného proti výše označenému zrušujícímu usnesení odvolacího soudu z 9. dubna 2014. Na toto rozhodnutí Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, přičemž v jednotlivostech k předestřeným otázkám ve stručnosti uvádí:
Ad [4] (K závaznosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013).
Účastníci řízení a soudy jsou vázání usnesením „nadřízeného soudu“. Tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř., v rozhodném znění), tedy v posouzení, který soud (zde okresní soud) je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Je naopak vyloučeno, aby nadřízený soud rozhodující o věcné příslušnosti v režimu §104a o. s. ř. formuloval jakýkoli závazný právní názor k otázce, jak má být meritorně posouzen žalobou uplatněný nárok, nebo aby (dokonce) soud, jemuž byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému nebo účastníci řízení vydávali závěry, jež nadřízený soud přijal pro účely odpovědi na otázku, který soud je v prvním stupni věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, za závazný právní názor při následném rozhodování takto určeného věcně příslušného soudu o žalobou uplatněném nároku.
Odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona [jenž se uplatňuje odpůrčí žalobou, k níž je legitimován výlučně insolvenční správce, a který se v době podání původní žaloby (28. ledna 2013) řadil (podle §159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) mezi incidenční spory] neztrácí tuto svou povahu jen proto, že k jeho projednání a rozhodnutí byl rozhodnutím nadřízeného soudu závazně určen jiný (než zákonem předepsaný) soud prvního stupně. I takový nárok nepochybně má (musí) být v meritorním rozhodnutí poměřován úpravou obsaženou v ustanoveních §235 a násl. insolvenčního zákona.
Rozhodnutí nadřízeného soudu (jenž projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určí závazně, leč nesprávně, okresní soud) se promítá v procesní rovině věci potud, že okresní soud (jenž nemá žádný vliv na chod insolvenčního řízení a na zveřejňování soudních rozhodnutí a jiných písemností v insolvenční rejstříku) z povahy věci nemůže postupovat způsobem předepsaným pro incidenční spory vedené u insolvenčního soudu především ustanoveními §160 až §162 insolvenčního zákona (jako primární procesní předpis v takovém případě užívá občanský soudní řád). V žádném případě tím však není předepsáno, jak má být uplatněný nárok posuzován v hmotněprávní rovině (není vyloučeno, že „okresní“ soud žalobě vyhoví s poukazem na to, že byla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinnosti plynoucí z insolvenčního zákona).
Ad [5] (K „dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neplatných či neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Nejvyšší soud v R 60/2014 při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) jednoznačně formuloval závěr, že posouzení žalobou uplatněného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Na tomto závěru nemá důvod cokoli měnit ani na základě (nesouhlasné) argumentace obsažené v tomto dovolání. Důvod připustit dovolání pro tuto otázku byl dán jen proto, že oproti situaci rozebírané v R 60/2014 v této věci již v důsledku rozhodnutí nadřízeného soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze z 18. září 2013) došlo k rozdělení původně společně uplatněných odpůrčích nároků (tak, že u insolvenčního soudu se pod sp. zn. 33 ICm 244/2013 projednává žaloba o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) označených smluv, kdežto žaloba o zaplacení („vydání“) plnění z těchto smluv se dále vede u okresního soudu v této věci. Ani toto umělé rozdělení odpůrčích nároků mezi dva rozdílné soudy prvního stupně (krajský soud na straně jedné a okresní soud na straně druhé) však nemění ničeho na závěru, že zaplacení částky, jež v důsledku neúčinného právního úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka, se lze domáhat (rovněž coby odpůrčího nároku) současně s vyslovením neúčinnosti takového právního úkonu.
Ad [6] (K počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka).
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad [5] ztrácí význam odpověď na otázku ad [6] (ta by měla význam, jen kdyby žaloba o požadované plnění nebyla podána současně s včasnou žalobou o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) právního úkonu.
Ad [7] (K předčasnosti žaloby na plnění).
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad [5] je zjevné, že žaloba na plnění není předčasná.
Ad [2] (k přerušení řízení, je-li důvod žalobu zamítnout) a ad [3] (K nezohlednění synallagmatické povahy závazku).
Vzhledem k tomu, že předmětný nárok je (byl) uplatněn souběžně ze dvou právních důvodů (z titulu neplatnosti eventuálně neúčinnost předmětných smluv) a že žaloba o vydání plnění z neúčinného právního úkonu nemá synallagmatickou povahu (srov. §285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013) neobstojí ani tato dovolatelova námitka. Je rovněž zjevné, že nemohou-li být rozdělené odpůrčí nároky projednány souběžně, je namístě, aby okresní soud vyčkal výsledku řízení o vyslovení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) předmětných smluv.
K dovolatelem tvrzené existenci zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. budiž řečeno, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností podle §229 odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a samotný obsah spisu existenci tvrzené zmatečnosti nedokládá.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu