ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4407.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4407/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalovaným 1) P. B. , zastoupenému JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01 a 2) J. F. , zastoupenému JUDr. Alenou Vobořilovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, U Trojice 2122/7, PSČ 370 04, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2276/2009, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 6 Cmo 274/2013-325, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 30. ledna 2013, č. j. 13 Cm 2276/2009-157, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal (ve vztahu k oběma žalovaným) v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 12. ledna 2010, č. j. 13 Cm 2276/2009-8, č. j. 13 Cm 2277/2009-8, č. j. 13 Cm 2278/2009-8 a č. j. 13 Cm 2279/2009-9, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování (zejména na závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví – zkoumání ručního písma, vypracovaných dne 15. července 2012 a 7. října 2012 Ing. P. K., výslech znalce a svědeckou výpověď zaměstnance žalobkyně Ing. R. H.) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní jako směneční rukojmí směnky, o jejichž zaplacení v dané věci jde, podepsali. Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně správně posuzoval všechny provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž v situaci, kdy neměl pochybnosti o správnosti vypracovaných a řádně odůvodněných znaleckých posudků, nebylo třeba ani „provádět revizi znaleckého posudku“, jak požadovali žalovaní.
Za přiléhavý měl rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky nebyla řádně odůvodněna, když z vylíčení rozhodujících skutečností obsažených ve včas podaných námitkách není zřejmé, jaký byl (měl být) obsah směnečných vyplňovacích prohlášení a v čem nebyly dodrženy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (podle kterého podpis žalovaných na sporných směnkách je jejich pravým podpisem), stejně jako výhradou, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolateli navržené důkazy, tak dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Nad rámec výše řečeného považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že v poměrech dané věci nemohly pochybnosti o správnosti znaleckých posudků vypracovaných znalcem z oboru písmoznalectví (k posouzení pravosti podpisů žalovaných na sporných směnkách) založit ani důkazy, které dovolatelé předložili v průběhu odvolacího řízení (znalecký posudek z oboru školství a kultura – odvětví psychologie zpracovaný A. G. a „vyjádření Komory expertů ručního písma“, podepsaný stejnou osobou). Odborné závěry obsažené v podaném znaleckém posudku totiž nemohou být těmito důkazy (již z povahy věci) zpochybněny (obecně k posouzení pravosti podpisu znaleckým posudkem srov. v soudní praxi např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 1994, sp. zn. 3 Cdo 84/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročník 1994, a v něm formulovaný závěr, podle kterého posouzení pravosti podpisu je ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. posouzením skutečnosti, k němuž je třeba odborných znalostí z oboru písmoznalectví).
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatelů co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnek doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí soudů nižších stupňů v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách „správná“ výše směnečné sumy uvedena není, námitka vadného vyplnění blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá (dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím prostřednictvím prověřit nelze (k tomu, že předmětem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné srov. ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu