ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4588.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4588/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. J. a 2) L. G. , oběma zastoupeným Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 188/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo 275/2014-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným částku 19.374,52 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 17 Cm 188/2011-153, (mimo jiné) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. června 2011, č. j. 17 Cm 188/2011-13, jímž žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 377.909,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2009 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.259,68 Kč.
Soud prvního stupně dospěl s odkazem na výsledky provedeného dokazování k závěru, podle něhož se žalovaným nepodařilo prokázat, že platby v částkách 100.000,- Kč a 277.900,- Kč byly skutečně platbami na směnku, o jejímž zaplacení soud rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo 275/2014-262, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k oběma žalovaným zrušil.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem první žalované a výslechem svědků Ing. J. D., P. D. a J. G. dospěl − na rozdíl od soudu prvního stupně − k závěru, podle něhož se žalovaní „vznesenou námitkou nedluhu povinnosti zaplatit směnečný peníz ubránili“, když prokázali, že výše uvedenými platbami spornou směnku zaplatili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že dovolání je přípustné i s ohledem na skutečnost, že „o právní otázce řešené odvolacím soudem rozhoduje dovolací soud jinak“.
Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a vznáší argumenty, jimiž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem ústící v závěr o tom, že žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně zaplacení sporné směnky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovanou v dovolání akcentuje, že měl-li odvolací soud pochybnosti o důvodu plateb, měl žalobce podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzvat, aby svá tvrzení, respektive důkazy doplnil, a to zejména za situace, kdy věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Současně považuje rozhodnutí odvolacího za překvapivé.
Konečně odvolacímu soudu vytýká, že „nezohlednil směnečnou přísnost a s ní spojené převedení důkazního břemene na stranu žalovanou“ a že odmítl doplnit dokazování výslechem žalobce.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, jelikož je založeno především na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu; za nepřiléhavé považují rovněž odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která na danou věc nedopadá.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostál poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. Potud dovolatel přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož žalovaní důkazní břemeno ohledně zaplacení směnky (rozuměj ohledně samotné platby včetně jejího důvodu) unesli (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2256/2012, včetně tam zmíněného odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).
Konečně na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska námitek odvolatele ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu a ohledně „neprovedení“ žalobcem navrhovaném důkazu jeho účastnickým výslechem.
Obecně přitom platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva určeného ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998).
V poměrech dané věci je navíc zjevné, že žalobce se svým účastnickým výslechem nesouhlasil (srov. č. l. 95), přičemž dokazovanou skutečnost (platbu a její důvod) bylo možno prokázat jinak (k tomu viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1623/2013).
O tzv. překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že otázka důvodu plateb ze strany žalovaných byla předmětem dokazování před soudy obou stupňů; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod č. 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 925/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. září 2015), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §12 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 379.168,68 Kč) 2 x 7.856,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 19.374,52 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu