ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5019.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5019/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Pavla Bednaříka , jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2015, č. j. 10 Cmo 12/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, určil, že žalobce (Ing. Pavel Bednařík, jako správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci) má za úpadcem (Union bankou, a. s. „v likvidaci“- dále jen „banka U“) pohledávku ve výši 10.307.016,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobce za bankou U ve výši 17.092.816 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 17. března 2015, č. j. 10 Cmo 12/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (první výrok), dále jej v části zamítavého výroku změnil tak, že určil, že žalobce má za bankou U pohledávku ve výši 15.574.042,- Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 1.518.774,- Kč rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (druhý výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).
Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první rozsudek ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu i v této části zamítl, a označený rozsudek v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, zrušil k odvolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 1788/2012-149.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 1.518.774,- Kč, podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2013, namítaje, že žalobě mělo být vyhoveno v plném rozsahu, tj. co do částky 27.399.832,- Kč a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (tj. proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 1.518.774,- Kč), které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům, formulovaným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1788/2012, jakož i v dalších rozhodnutích konkretizovaných v důvodech označeného rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, ani na základě argumentace obsažené v dovolání. To platí jak o právu předstihu realizovaném bankou U (§513 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), tak o povaze pohledávky, jejíž pravost je předmětem požadovaného určení.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak nevýznamná výhrada dovolatele založená na rozdílu mezi postoupenou pohledávkou ve výši 185.134.000,- Kč a pohledávkou, která byla na účet žalovaného zaplacena (částkou 174.872.016,- Kč), když pro určení výše pohledávky žalobce za bankou U byla rozhodující částka, jež byla do konkursní podstaty banky U zaplacena.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a z obsahu spisu neplyne, že by žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu