ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.620.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 620/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SONITA - TECHNOS s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Praze 10, Nosická 2386/18, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26452553, zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, za účasti Ing. P. M. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáňem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, PSČ 160 00, o zaplacení 3.654.008,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 420/2009, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 14 Cmo 288/2013-372, 14 Cmo 289/2013, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 56.240,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2012, č. j. 74 Cm 420/2009-169, zamítl žalobu o zaplacení 3.654.008,31 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 134.616 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 30. května 2012, č. j. 74 Cm 420/2009-186, rozhodl o odměně znalkyně (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.900 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení nespotřebované zálohy na znalecký posudek ve výši 7.100 Kč na účet žalované (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. „ve spojení s doplňujícím usnesením“ jej změnil tak, že žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 147.516 Kč (první výrok), rozhodl o povinnosti žalobce a vedlejšího účastníka nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání žalobce do výroku III. „doplňujícího usnesení“ (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastník dovolání.
1) K dovolání žalobce:
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Otázka, zda soudy mohly přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku (ohledně níž má dovolatel za to, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu), nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepřezkoumával odborné závěry znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Pouze uzavřel, že žalovaná si převzaté peněžní prostředky, které byly „řádně zaúčtovány“ (což plyne ze znaleckého posudku), neponechala, ale předala je druhému jednateli, svému tehdejšímu manželovi (vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce).
Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka nesení důkazního břemene (již podle dovolatele odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Odvolací soud považoval za zjištěné (a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby), že si žalovaná převzaté peněžní prostředky neponechala, resp. s nimi nenaložila v rozporu se svými povinnostmi jednatelky, ale že je předala druhému jednateli žalobce, svému tehdejšímu manželovi. Ačkoliv současně nesprávně uvádí, že žalobce „neunesl důkazní břemeno k prokázání toho, že společnosti vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením povinností žalované“, je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že žaloba byla zamítnuta nikoliv pro neunesení důkazního břemene, ale proto, že žalovaná své povinnosti jednatelky neporušila.
Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K závěru, podle něhož pouhá citace §237 o. s. ř. (viz strana 3 dovolání), ani argument, že by právní otázky „měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“ (strana 6 dovolání), nepředstavují způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, srov. např. důvody usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2878/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, či ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14.
2) K dovolání vedlejšího účastníka:
Dovolání vedlejšího účastníka v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku napadeného rozsudku ve věci samé, jímž odvolací soud potvrdil výrok I. soudu prvního stupně, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou, která k tomu není oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2015, sp. zn. 25 Cdo 4054/2015, ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).
V rozsahu, v němž vedlejší účastník brojí proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a dále proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (v tomto rozsahu) nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť otázku hrazení nákladů řízení (i) vedlejším účastníkem, vystupujícím na straně neúspěšného účastníka řízení, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. července 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013).
Namítá-li dovolatel, že do řízení vstoupil až v průběhu odvolacího řízení, přehlíží, že se vedlejším účastníkem stal již v okamžiku, kdy soudu prvního stupně došlo jeho sdělení, že vstupuje na straně žalobce do řízení (srov. č. l. 31, 116 či 196 spisu); k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, či v literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 605. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. července 2012, č. j. 74 Cm 420/2009-238 (o nepřipuštění Ing. P. M. jako vedlejšího účastníka na straně žalobce), jež bylo změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 396/2012-261 (tak, že se jeho vedlejší účastenství připouští).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu