ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.724.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 724/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně LEIS, a. s., se sídlem v Brně, Kaštanová 64, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 25 56 88 92, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Pavlu Klánovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s., identifikační číslo osoby 00 00 97 84, zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, PSČ 186 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 19/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 10 Cmo 34/2011-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 10 Cmo 34/2011-186, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 58 Cm 19/2009-70, jímž Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (TESLAMP Holešovice a. s.) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první rozsudek ze dne 6. října 2011, č. j. 10 Cmo 34/2011-111, jímž odvolací soud změnil rozsudek konkursního soudu a žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 694/2012 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 107).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 1. října 2007 [jde o kupní smlouvu, uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty obchodní společnosti TES PRAHA a. s. (JUDr. M. N.) a žalobkyní ze dne 1. října 2007].
Dovolatel nesouhlasí s právními závěry, které přijal Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 29 Cdo 694/2012, zpochybňuje možnost zpeněžení sporných nemovitostí formou přímého prodeje žalobkyni a odvolacímu soudu dále vytýká, že „nedošlo k objektivnímu zjištění obvyklé ceny zpeněžovaných sporných nemovitostí“.
Dále namítá, že soudy nižších stupňů učinily nesprávná skutková zjištění a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily.
Konečně poukazuje na závěry, jež k otázce souhlasu konkursního soudu se zpeněžováním věcí zapsaných do soupisu majetku konkursní podstaty Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 939/2008 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2012, pod číslem 25).
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval již v předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci; na závěrech v tomto rozhodnutí formulovaných Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 939/2008 je pak zcela nepřípadný, když v poměrech v projednávané věci byly sporné nemovitosti do konkursní podstaty sepsány, konkursní soud vyslovil souhlas s jejich zpeněžením prodejem mimo dražbu a žalobkyni svědčilo (oproti poměrům ve věci sp. zn. 29 Cdo 939/2008) předkupní právo ke sporným nemovitostem.
Rovněž argumentace dovolatele ohledně „nepřiměřeně nízké ceny“ je v daných souvislostech (pro posouzení platnosti převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem) nevýznamná.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom nejsou způsobilé založit ani výhrady vztahující se k soudy nižších stupňů zjištěnému skutkovému stavu a ke způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. února 2015), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč; celkem činí 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu