ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.2.2016.1
KSOS 34 INS 8144/2010
34 ICm 232/2011
sp. zn. 29 ICdo 2/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Ivana Návraty , se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužnice FORECAST INT. s. r. o., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. P. T., CSc. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, PSČ 796 01, o určení neúčinnosti právního úkonu a o zaplacení 150.080 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 232/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice FORECAST INT. s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Výstavní 2224/8, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25862596, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 8144/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2015, č. j. 34 ICm 232/2011, 12 VSOL 43/2015-80 (KSOS 34 INS 8144/2010), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 34 ICm 232/2011-44, určil, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 1. října 2000 uzavřený mezi dlužnicí a žalovaným dne 25. září 2009 (dále též jen „dodatek“) je vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci 150.080 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud chybně považuje vyplacení peněžních prostředků na základě dodatku k pracovní smlouvě za samostatný právní úkon a „odděluje tuto výplatu od sjednání dodatku“, přehlíží, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Takovému úkonu je tudíž možné odporovat žalobou podle §235 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [k uvedenému závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, srov. rozsudek ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 30. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 22/2012, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách].
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci nutné posuzovat neúčinnost dodatku (jeho uzavření) a neúčinnost výplat peněžních prostředků (za účelem uspokojení mzdových nároků žalovaného sjednaných v dodatku) uskutečněných v jiném časovém období coby odlišných právních úkonů samostatně, resp. že tyto právní úkony nelze „směšovat“, je plně v souladu s citovanou judikaturou.
Odvolací soud však založil napadené rozhodnutí zejména na tom, že:
1) sjednání dodatku (coby úkon, kterým byla vytvořena nová pohledávka) nemohlo být zvýhodňujícím právním úkonem, neboť zvýhodňující povaha právního úkonu vychází z předpokladu, že před jeho uskutečněním již nějaká pohledávka existuje a daným právním úkonem je na ni plněno; zvýhodňujícími mohly být tedy jedině výplaty provedené na základě dodatku na úhradu jím založené pohledávky,
2) rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť v něm soud prvního stupně neuvádí žádné skutkové a právní závěry k tomu, proč je dodatek zkracujícím úkonem podle §242 insolvenčního zákona a v čem spočíval úmysl dlužnice zkrátit věřitele; nezabýval se ani tím, zda dlužnice mohla daným úkonem zvýhodnit žalovaného na úkor ostatních věřitelů či zda jím mohla ostatní věřitele zkrátit, a namísto neúčinnosti dodatku hodnotil neúčinnost výplaty v dodatku sjednané odměny,
3) soud prvního stupně „toleroval“, že žalobce neuvedl dostatečná skutková tvrzení potřebná k přezkoumání (ne)účinnosti dodatku, a ignoroval zjevný rozpor v žalobě spočívající v tvrzení, že dodatek je zvýhodňujícím a zároveň úmyslně zkracujícím právním úkonem.
Uvedené závěry (jež jsou samostatnými důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně) dovolatel zpochybňuje pouze ve zcela obecné rovině v rámci vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání, aniž by ve vztahu k nim uplatnil konkrétní dovolací argumentaci; takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (§237 o. s. ř.).
K tomu lze dodat, že nutnost posouzení předpokladů neúčinnosti právního úkonu napadeného odpůrčí žalobou ve smyslu §235 odst. 2 insolvenčního zákona plyne přímo z §235 a násl. insolvenčního zákona; z odůvodnění zrušeného rozhodnutí pak vskutku není zřejmé, zda a jak se soud prvního stupně předpoklady neúčinnosti zabýval.
Za situace, kdy přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatele směřující proti řešení věci samé, neměl Nejvyšší soud důvod se zabývat námitkami dovolatele proti názoru odvolacího soudu ohledně práva jeho zástupce na náhradu cestovného (kterým odvolací soud zavázal soud prvního stupně v tom směru, že zástupce dovolatele nárok na náhradu cestovného nemá, neboť sídlo sdružení, v němž vykonává advokacii, je v místě sídla soudu prvního stupně).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (viz §151 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu