ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.49.2016.1
KSBR 31 INS 8333/2009
31 ICm 3004/2011 29 ICdo 49/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci žalobce Mgr. Václava Rožce, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka Ha - Konstrukt - CZ, s. r. o., proti žalovanému Outulný, a. s. , se sídlem v Brně, Bohunická 133/50, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 26230992, zastoupenému JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 ICm 3004/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ha - Konstrukt - CZ, s. r. o. , se sídlem v Třebíči, Polanka 214/10, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 26970660, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. KSBR 31 INS 8333/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2016, č. j. 31 ICm 3004/2011, 11 VSOL 143/2015-169 (KSBR 31 INS 8333/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. října 2014, č. j. 31 ICm 3004/2011-C-7-128, ve znění usnesení ze dne 1. října 2015, č. j. 31 ICm 3004/2011-154, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) určil, že hotovostní platba dlužníka Ha - Konstrukt - CZ, s. r. o. (dále jen „dlužník“) v částce 248.208 Kč, kterou byla zaplacena pohledávka žalovaného vyúčtovaná fakturou č. 2010000237 ze dne 14. července 2010, je neúčinným právním úkonem (výrok I.), uložil žalovanému vydat majetkový prospěch získaný plněním z neúčinného právního úkonu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 248.208 Kč (výrok druhý), změnil jej ve výroku IV. (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu.
Dovolatel k předpokladům přípustnosti kromě citace §237 o. s. ř. uvádí pouze to, že: „dovozuje přípustnost dovolání z §241a o. s. ř., když vytýká napadenému rozhodnutí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, přehlížeje, že nesprávné právní posouzení věci je jediným dovolacím důvodem, nikoliv předpokladem přípustnosti dovolání. Jinými slovy, dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti a ve vztahu ke které otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, považuje za splněný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu