ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.61.2014.1
KSHK 42 INS 18578/2011
42 ICm 323/2012
sp. zn. 29 ICdo 61/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce RNDr. PhDr. V. B. , zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovanému České insolvenční v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 28810341, jako insolvenčnímu správci dlužníků M. P. a V. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, o určení pravosti a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm 323/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. P. , a V. P. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 18578/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č. j. 42 ICm 323/2012, 102 VSPH 382/2013-101 (KSHK 42 INS 18578/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. června 2013, č. j. 42 ICm 323/2012-77, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (RNDr. PhDr. V. B.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníků M. P. a V. P.) určení, že má za dlužníky jednak popřenou část pohledávky č. 1 ve výši 55.024 Kč, s tím, že pohledávka č. 1 v celkové výši 203.776,87 Kč je pohledávkou zajištěnou (bod I. výroku), jednak zajištěné pohledávky č. 2 ve výši 300.014,30 Kč (bod II. výroku), č. 3 ve výši 45.074,70 Kč (bod III. výroku), č. 4 ve výši 20.000 Kč (bod IV. výroku), č. 5 ve výši 2.309 Kč (bod V. výroku) a č. 6 ve výši 19.519,40 Kč (bod VI. výroku). Dále zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky č. 1 v rozsahu částky 148.752,87 Kč (bod VII. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod VIII. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování insolvenčním soudem a odkazuje na ustanovení §550 a §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého žalobci část popřené pohledávky č. 1, jakož i pohledávky č. 2 až 6 nesvědčí.
Přitom zejména zdůraznil, že podle přihlášky žalobce měly v insolvenčním řízení uplatněné pohledávky č. 1 až 4 vzniknout na základě smlouvy o půjčce č. 1F 100954/2009, uzavřené mezi 1. faktorskou s. r. o. (jako věřitelem), M. P., V. P. a Z. P. (jako dlužníky) a žalobcem (jako ručitelem) dne 21. října 2009 (dále též jen „smlouva o půjčce“), a dále dle dohody o úpravě vzájemných vztahů po splacení dluhu č. VB 100954/2009, uzavřené mezi žalobcem a dlužníky (M. a V. P.) dne 10. března 2011. V situaci, kdy žalobce nebyl podle smlouvy o půjčce věřitelem pohledávky (tím byla společnost 1. faktorská s. r. o.), nýbrž pouze ručil za splnění závazků dlužníků, mohl podle přesvědčení odvolacího soudu žalobce uplatnit vůči dlužníkům pohledávky vzniklé z uvedených smluv jen za předpokladu, že by sám jako ručitel plnil za dlužníky věřiteli. Poskytnutí takové plnění však žalobce v průběhu řízení neprokázal.
S insolvenčním soudem pak odvolací soud souhlasil rovněž v tom, že žalobce nemá za dlužníky ani pohledávky č. 5 a 6, přihlášené do insolvenčního řízení z titulu dlužného nájemného podle smlouvy o podnájmu družstevního bytu ze dne 21. října 2009 a z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nájemného. Žalobce měl nabýt členská práva a povinnosti v bytovém družstvu (a následně uzavřít jako nájemce s dlužníky smlouvu o podnájmu družstevního bytu) na základě dohody o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, uzavřené mezi žalobcem (jako nabyvatelem) a dlužníky (jako převodci) dne 10. března 2011. Jak ovšem správně uzavřel již insolvenční soud, z obsahu uzavřené dohody nelze zjistit, jaké závazky jí měly být zajištěny, dohoda je proto pro svou neurčitost neplatná podle ustanovení §37 obč. zák. a žalobce se na jejím základě nemohl stát členem družstva ani nájemcem předmětného družstevního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že na posouzení otázky, kterou mu dovolatel předkládá k řešení (zda je možné upravit vztah dlužníka a ručitele „po splacení dluhu ručitelem za dlužníka inominátní smlouvou“), napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) nepominul účinky „dohody o úpravě vzájemných vztahů po splacení dluhu“ (uzavřené mezi žalobcem a dlužníky dne 10. března 2011) z toho důvodu, že by považoval úpravu vztahu dlužníka a ručitele „po splacení dluhu ručitelem“ samostatnou smlouvou za nepřípustnou, nýbrž (jak plyne z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí) proto, že žalobcem tvrzené „splacení dluhu ručitelem“ nebylo v řízení prokázáno.
Jinak řečeno, v situaci, kdy nemůže být skutkový stav, z nějž odvolací soud v dané věci vyšel (včetně závěru, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce jako ručitel uspokojil pohledávku věřitele ze smlouvy o půjčce), dovoláním zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), je odpověď na dovolatelem položenou otázku pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná.
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že závěr, na němž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily a podle kterého se ručitel stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka (v rozsahu, v jakém uhradil závazek) teprve tím, že splní věřiteli dlužníkův dluh, se zjevně nijak neprotiví ustálené judikatuře dovolacího soudu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněný pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 1314/2004.
Konečně námitkou, že „ze strany“ insolvenčního soudu „došlo k porušení procesních předpisů“ (konkrétně ustanovení §118a o. s. ř.), dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení, tedy uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by současně otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Ve vztahu k této námitce pak navíc dovolatel ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud by se proto (bez zřetele k výše uvedenému) již pro tuto (po uplynutí lhůty k podání dovolání nezhojitelnou) vadu dovolání nemohl předestřenou otázkou zabývat (srov. v této souvislosti např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. srpna 2014), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 3.100 Kč (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 4.114 Kč.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu