ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.71.2014.1
KSOS 38 INS 13803/2010 INS 2392/2010
38 ICm 891/2011
sp. zn. 29 ICdo 71/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. L. N. o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 891/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 13803/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2014, č. j. 38 ICm 891/2011, 13 VSOL 15/2014-101 (KSOS 38 INS 13803/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 38 ICm 891/2011-70, Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud “), ve sporu vedeném proti žalovanému Ing. Martinu Koubkovi (dále též jen „M. K.“), jako insolvenčnímu správci dlužníka Ing. L. N.:
[1] Určil, že pohledávka žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., ve výši 404.239 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSOS 38 INS 13803/2010 přihláškou P4, přiznaná vykonatelným rozhodčím nálezem Mgr. Jana Fišera (dále jen „J. F.“) ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 103 Rozh 3824/2010-10 (dále jen „rozhodčí nález“), který nabyl právní moci dne 9. prosince 2010, je po právu (bod I. výroku)
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:
[1] Žalobcova pohledávka ze zajišťovací směnky vlastní, vzešlá ze smlouvy o revolvingové půjčce ze dne 9. prosince 2009 (dále jen „smlouva o půjčce“) , byla přezkoumána a popřena jako nevykonatelná (ač přihlášena jako vykonatelná).
[2] Žalobcova pohledávka, je (ale) pohledávkou vykonatelnou (přiznanou žalobci rozhodčím nálezem), přičemž nejde o pohledávku ze spotřebitelské smlouvy.
[3] Insolvenční správce popřel pohledávku v rozporu s ustanovením §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž J. F. dospěl v pravomocném a vykonatelném rozhodčím nálezu k závěru, že nárok je podložen řádnou směnkou vlastní, takže žaloba je důvodná.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 38 ICm 891/2011, 13 VSOL 15/2014-101 (KSOS 38 INS 13803/2010),
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky co do částky 320.803,25 Kč (první věta prvního výroku).
[2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku v rozsahu, v němž insolvenční soud určil, že pohledávka žalobce je po právu co do částky 83.435,75 Kč (druhá věta prvního výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před insolvenční m soudem částku 4.854,52 Kč (druhý výrok).
[4] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.854,52 Kč (třetí výrok).
Ve vztahu k měnícímu výroku o věci samé přijal odvolací soud následující závěry:
[1] Vzhledem k důvodům popření pohledávky, je pro závěr o důvodnosti žaloby zásadní posouzení, zda jde o pohledávku vykonatelnou; v takovém případě by právní důvody popření (nedovolené zvýhodnění žalobce, který žádá uspokojení celé částky úroků z půjčky, nepřiměřenost smluvní pokuty, neexistence pohledávky na nákladech rozhodčího řízení) nebyly právně významné proto, že žalovanému nepříslušejí (§199 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona).
[2] Výběr osoby rozhodce (v rozhodčí doložce) je (však) dohodnut z neurčitého okruhu osob, proto nejde o jednoznačný a transparentní způsob určení osoby rozhodce „ad hoc“, takže nebyla dána pravomoc J. F. k vydání rozhodčího nálezu. Proto žalobcova pohledávka není vykonatelná a insolvenční správce nebyl při jejím popření omezen v popěrných důvodech (takže je třeba se věcně zabývat kauzálními námitkami proti směnečné pohledávce).
[3] Smlouva o půjčce vskutku není spotřebitelskou smlouvou; šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.
[4] Mezi smluvními stranami byla sjednána odměna 218.760 Kč za poskytnutí půjčky, takže fakticky dlužníci obdrželi z „půjčených prostředků“ částku 165.000 Kč, neboť nárok žalobce na odměnu, splatnou jednorázově v den poskytnutí finančních prostředků, byl započten s nárokem dlužníků na poskytnutí peněz. Půjčka měla být splácena měsíčně ve 48 splátkách po 7.995 Kč, splatných (po změně smlouvy) v době od 30. ledna 2010 do 30. dubna 2014 (52 měsíců).
[5] Z přihlášených 571.138 Kč, představují:
1/ částku 563.645 Kč nedoplatek na směnečné sumě,
2/ částku 6.393 Kč nedoplatek na směnečných úrocích v sazbě 6 % z částky 563.645 Kč za dobu od 14. října 2010 do 22. října 2010,
3/ částku 1.100 Kč náklady rozhodčího řízení.
[6] Žalovaný uznal pohledávku jen ohledně částky 165.000 Kč, tvořené skutečně poskytnutými finančními prostředky a ohledně části požadovaných úroků (co do částky 1.899 Kč, která představuje úrok v sazbě 6 % z částky 165.000 Kč za dobu od 14. října 2010 do 22. prosince 2010); jinak ji popřel.
[7] Popřená část pohledávky (404.239 Kč) představuje (vzhledem ke specifikaci směnečné sumy v žalobě v rozhodčím řízení):
1/ částku 200.853 Kč na zbylých dlužných částkách splátek,
2/ částku 191.880 Kč na smluvní pokutě dle článku 11. 4. smlouvy o půjčce (50 % z půjčených 383.760 Kč),
3/ částku 5.912 Kč na smluvních pokutách dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce,
4/ částku 4.494 Kč na části směnečného úroku,
5/ částku 1.100 Kč na náhradě nákladů rozhodčího řízení.
[8] Nároku žalobce na určení pohledávky v částce 200.853 Kč (která fakticky představuje odměnu za poskytnuté peníze) nelze za dané skutkové situace přiznat soudní ochranu, neboť by to podle přesvědčení odvolacího soudu bylo v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku (§265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
[9] Sjednanou 50% sazbu smluvní pokuty dle článku 11. 4. smlouvy o půjčce neshledává odvolací soud nepřiměřenou. Poskytl-li však žalobce dlužníku prostředky ve výši 165.000 Kč a v částce 218.760 Kč jde o kompenzaci za již zaniklý nárok žalobce na odměnu, bylo by rovněž v rozporu s poctivostí obchodního styku (za daných okolností) poskytnout soudní ochranu nároku žalobce na smluvní pokutu ze základu, kterým je „výše půjčky“ 383.760 Kč. V rozsahu odpovídajícím smluvní pokutě 50 % ze skutečně poskytnuté částky (165.000 Kč), tedy co do částky 82.500 Kč, lze žalobě vyhovět.
[10] Částka 5.912 Kč na smluvních pokutách dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce je určena ve vazbě na „splátku půjčky“, tedy i na tu část splátky, která představuje plnění dlužníka na fakticky neposkytnuté finanční prostředky. Ze smluvních ujednání ani ze samotné smlouvy nevyplývá, v jakém rozsahu se na jednotlivých splátkách podílela částka na poskytnuté peněžní prostředky a v jakém rozsahu částka na úhradu smluvní odměny. Výše smluvní pokuty tak nebyla sjednána určitě a ujednání dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce je neplatné dle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Potud je proto žaloba nedůvodná.
[11] U směnečného úroku (4.494 Kč) lze žalobě vyhovět ohledně částky 935,75 Kč, představující úrok z částky přiznané smluvní pokuty 82.500 Kč v sazbě 6 % za dobu od 14. října 2010 do 21. října 2010 (22. října 2010 byl zjištěn úpadek dlužníka), neboť ohledně další části směnečné sumy jsou námitky žalovaného důvodné.
[12] Co do náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.100 Kč nelze žalobě vyhovět, jelikož potud pohledávka nevznikla (rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl pravomoc).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti měnícímu výroku o věci samé a proti druhému a třetímu výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, a že jde o „překvapivé“ rozhodnutí.
Konkrétně klade dovolatel následující otázky:
[1] Zda v rozhodčí doložce sjednané mezi dvěma podnikateli může být ujednáno, že rozhodce bude určen třetí osobou uvedenou v této rozhodčí doložce?
[2] Zda napadené rozhodnutí je pro dovolatele „překvapivým“, jestliže odvolací soud označil přezkoumávanou pohledávku za nevykonatelnou (oproti insolvenčnímu soudu), aniž jej předtím poučil, že na věc hodlá pohlížet jinak, když nemohl očekávat, že dlužníka - podnikatele bude odvolací soud chránit v podstatě jako spotřebitele?
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 [ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] .
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 30. prosince 2014, č. j. KSOS 38 INS 13803/2010-B-46, které nabylo právní moci dne 3. února 2015, zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení ve věci uvedeného incidenčního sporu ve shodě s ustanovením §159 odst. 4 insolvenčního zákona, vycházeje z toho, že dnem skončení insolvenčního řízení (tedy, ve smyslu §309 odst. 4 insolvenčního zákona, právní mocí usnesení o zrušení konkursu) se stal místo insolvenčního správce účastníkem tohoto řízení (žalovaným) dlužník (§159 odst. 5 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 80/2013“).
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení (před soudy obou stupňů). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).
Dovolání v této části směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 9.709,04 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [ aniž by šlo o některý z případů, který uplatnění limitu 50.000 Kč pro účely přípustnosti dovolání vylučuje (k povaze akcesorického výroku o nákladech řízení srov. pro tyto účely opět R 80/2013 ) ] .
Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být potud přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení otázek, které dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí v souladu s již (v průběhu dovolacího řízení v této věci definitivně) ustálenou (níže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
K tomu lze v podrobnostech uvést následující:
K otázce ad [1] (rozhodčí doložka) .
Závěr, že rozhodčí doložka, podle které má být (jako v tomto případě) rozhodce určen označenou společností s ručením omezeným (Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o.) ze seznamu rozhodců uveřejněného touto společností na „internetové adrese“, nezakládá pravomoc takto „určeného“ rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, se podává již z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“), jež v dotčeném ohledu nečiní rozdílu mezi netransparentním určením rozhodce ve spotřebitelské věci a ve věci, která spotřebitelský charakter nemá. Shodně posuzoval obdobnou věc Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsudku ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, Nejvyšší soud následně uzavřel (pro obdobné situace), že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ve znění účinném do 29. února 2012), také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě.
Závěr odvolacího soudu, že nejde o pohledávku vykonatelnou, těmto závěrům odpovídá.
Zbývá dodat, že (s výjimkou částky 1.100 Kč požadované z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení) „vykonatelnost“ žalobcovy pohledávky by ani tak neomezila žalovaného co do (jím uplatněných) důvodů popření (v režimu §199 odst. 2 insolvenčního zákona). V rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud též vysvětlil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li (jako v této věci) uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.
K otázce ad [2] (překvapivost rozhodnutí) .
Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci je zjevné, že spor o „vykonatelnost“ pohledávky (a způsobilé důvody popření) vzešel již z přezkumného jednání (tuto otázku následně zkoumal insolvenční soud v této věci, takže tím, že se jí zabýval i odvolací soud (byť s jiným výsledkem) dovolatel překvapen být neměl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu