ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.120.2016.1
MSPH 98 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 120/2016-B-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků Mgr. R. J. , narozeného XY a A. J. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o návrhu dlužníka Mgr. Radomíra Juřičky na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému insolvenčnímu soudu, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci je u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) vedeno insolvenční řízení týkající se majetku dlužníků (manželů Mgr. R. J. a A. J.).
Usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. MSPH 98 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Jiřího Krejčiříka.
Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 30. září 2015 (B-28, B-31) [doplněným podáním doručeným dne 10. května 2016 (B-39)] navrhl dlužník Mgr. R. J., aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Důvody k takovému postupu přitom spatřoval jednak ve změně místa bydliště obou dlužníků (jež se nyní nachází v obvodu Krajského soudu v Brně), jednak ve zhoršení svého zdravotního stavu, kvůli němuž je omezen na pohybu a nemůže cestovat.
K návrhu na přikázání věci se nesouhlasně vyjádřily věřitelky L. B., MUDr. Z. V. (B-34) a Mgr. H. B. (B-35).
Podle ustanovení §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený Městskému soudu v Praze, u nějž je věc vedena, i Krajskému soudu v Brně, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2012“).
Důvody uváděné dlužníkem přitom Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby byly způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy.
Obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013).
Argumenty uváděné dlužníkem (tj. zhoršení jeho zdravotního stavu a změna místa bydliště obou dlužníků) proto nelze bez dalšího pokládat za důvod, který by sám o sobě opodstatnil delegaci věci k navrhovanému soudu. Uvedené přitom platí tím spíše v případě, kdy část věřitelů s navrhovaným přikázáním věci nesouhlasí.
Přehlédnout nelze rovněž délku, po kterou probíhá insolvenční řízení u Městského soudu v Praze, jakož i skutečnost, že insolvenční soud ve věci učinil již řadu procesních úkonů, mimo jiné vydal rozhodnutí o úpadku a rozhodl o způsobu řešení úpadku, konal přezkumné jednání a schůzi věřitelů.
Za této situace nelze usuzovat, že hospodárnější a rychlejší nebo po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější by bylo projednání věci jiným než příslušným insolvenčním soudem (srov. v této souvislosti též důvody R 3/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 72/2013, a ze dne 19. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 108/2013).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Brně z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc tomuto soudu nepřikázal.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu