ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.127.2014.1
KSHK 41 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 127/2014-B-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků P. L. , narozeného XY, a B. L. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS XY, o osvobození dlužníků od placení zbytku dluhů, o dovolání věřitele PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2014, č. j. KSHK XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, se ve vztahu k dlužnici mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, se ve vztahu k dlužnici mění tak, že ohledně dlužnice se bod V. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2013, č. j. KSHK 41 INS XY, nedoplňuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. KSHK 41 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka P. L. (bod I. výroku) a dlužnice B. L. (bod II. výroku).
[2] Schválil vyúčtování odměny insolvenční správkyně JUDr. Šárky Veskové (bod III. výroku) a zprostil ji funkce (bod IV. výroku).
Osvobodil dlužnici od placení pohledávek spadajících do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené (insolvenčním) soudem v rozhodnutí o úpadku, tj. do 22. prosince 2008, ač tak měli učinit a na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (bod V. výroku).
Usnesením ze dne 20. února 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, dále insolvenční soud určil, že usnesení ze dne 28. listopadu 2013, se doplňuje v bodě V. výroku tak, že správně zní:
„V, Soud osvobozuje dlužníka a dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, tj. do 22. prosince 2008, ač tak měli učinit. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi a dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu.“
K odvolání věřitele PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen „věřitel P“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil „usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2014, č. j. KSHK 41 INS XY“,
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k následujícím závěrům:
[1] Insolvenční soud nepochybil, jestliže usnesením ze dne 20. února 2014 doplnil usnesení ze dne 28. listopadu 2013, které nabylo právní moci dne 20. prosince 2013 (tím, že i dlužník se osvobozuje od placení zbytku dluhů). V řízení totiž nebylo zjištěno, že by dlužníci nesplnili povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Naopak bylo prokázáno, že majetková podstata dlužníků byla zpeněžena v celém rozsahu a výtěžek zpeněžení byl vydán zajištěnému věřiteli (což vedlo insolvenční soud k tomu, že vzal na vědomí splnění oddlužení).
[2] Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že pohledávka věřitele P nebyla uspokojena v insolvenčním řízení v zákonem požadovaném rozsahu (na rozdíl od zajištěného věřitele). V daném případě bylo schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníků, proti čemuž nevznesl námitky věřitel P ani jiný nezajištěný věřitel. Prostředky získané zpeněžením majetkové podstaty pak postačovaly pouze na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.
[3] Věřitel P nevznesl námitky ani proti usnesení ze dne 28. listopadu 2013, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení (oběma dlužníky). Odvolací argumentace věřitele P založená pouze na tom, že v insolvenčním řízení došlo k procesním chybám (na které ale věřitel P nepoukazoval v průběhu insolvenčního řízení) a na tom, že nezajištěná pohledávka věřitele P nebyla uhrazena, jelikož výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nepostačoval k její úhradě, je (tedy) neopodstatněná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel P dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Zda lze osvobodit dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přesto, že nejsou splněny podmínky pro přiznání osvobození, když nezajištěným věřitelům nebylo za trvání účinků schváleného oddlužení na jejich zjištěné pohledávky uhrazeno ničeho?
[2] Zda lze vydat doplňující usnesení, ač věřitel takový návrh neinicioval a nebyla splněna lhůta 15 dnů dle §166 odst. 1 věty první o. s. ř. (usnesení bylo doplněno z vlastní iniciativy soudu až poté, co se stalo pravomocným)?
Konkrétně dovolatel namítá, že přiznání osvobození dlužníku je v rozporu s §5 insolvenčního zákona a právem na „vlastnictví majetku“ dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož jím byla zásadním způsobem porušena práva nezajištěných věřitelů, kteří nejenže v rámci oddlužení ničeho neobdrželi, ale osvobozením dlužníků přišli i o možnost domáhat se svých nároků v budoucnu.
S poukazem na ustanovení §415 insolvenčního zákona pak dovolatel dovozuje, že dlužníci neprokázali, že by nezavinili, že se na nezajištěné věřitele ničeho nedostalo. V tomto případě také neplatí (pokračuje dovolatel), že plnění pro nezajištěné věřitele není nižší, než kdyby úpadek dlužníka byl řešen konkursem. Při řešení dlužníkova úpadku konkursem by totiž věřitelé (vedle zpeněžení majetku dlužníka) obdrželi i odpovídající část dlužníkovy mzdy za cca 2,5 roku trvání konkursu. Podmínky pro osvobození dlužníků dle §415 insolvenčního zákona tak dle dovolatele vůbec nebyly dány, čímž se odvolací soud nezabýval.
Dále dovolatel namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání doplňujícího usnesení dle §166 odst. 1 o. s. ř. poté, co původní usnesení nabylo právní moci.
A konečně dovolatel poukazuje na předchozí vady řízení, maje za to, že pochybením bylo i vydání „opravného“ usnesení, jímž insolvenční soud (aniž byly splněny podmínky dle §164 o. s. ř.) „změnil“ splátkový kalendář na zpeněžení majetkové podstaty. a že smlouva o provedení dražby nebyla řádně schválena věřitelským výborem.
Napadenému rozhodnutí dovolatel vytýká i nepřezkoumatelnost, uváděje, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho argumenty.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když dovolatelem předestřené právní otázky jsou v dotčených souvislostech dovolacím soudem nezodpovězené.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K dovolatelem položeným otázkám uvádí Nejvyšší soud následující:
Ad [1] (K otázce, zda lze osvobodit dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přesto, že nezajištěným věřitelům nebylo za trvání účinků schváleného oddlužení na jejich zjištěné pohledávky uhrazeno ničeho.)
Podle ustanovení §415 insolvenčního zákona, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení §414 odst. 3 platí obdobně.
Výkladem ustanovení §415 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“). Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce §415 insolvenčního zákona):
1/ návrh dlužníka,
2/ prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka nezavinil, a
3/ prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
V usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněném pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“), Nejvyšší soud dále uzavřel, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§402 odst. 3 insolvenčního zákona) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§402 odst. 5 a §406 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá.
Tamtéž dodal, že odvolacím soudem vyjádřenou obavu z toho, že schůze věřitelů může „nevhodným“ rozhodnutím „neodvratně (a bezdůvodně) odsoudit“ dlužníka k neúspěšnosti oddlužení (k jeho zrušení dle §418 insolvenčního zákona), nesdílí. Předně nelze předpokládat, že se věřitelé budou chovat „neekonomicky“ a v situaci, kdy (slovy odvolacího soudu) bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle §415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
K závěrům plynoucím z R 47/2014 zbývá dodat, že kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením §415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem).
Pro poměry dané věci odtud plyne, že napadené usnesení ohledně dlužníka neobstojí, neboť se zabývá pouze výkladem ustanovení §414 insolvenčního zákona a úpravu obsaženou v ustanovení §415 insolvenčního zákona na danou věc neaplikuje vůbec (předpoklady obsaženými v ustanovení §415 insolvenčního zákona se v poměrech dané věci nezabývá).
Ad [2] (K otázce, zda bylo možné vydat v dané věci doplňující usnesení.)
Podle ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.
Dle ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Argumentace odvolacího soudu k této otázce se omezuje na konstatování, že insolvenční soud nepochybil, jestliže napadeným usnesením doplnil (již pravomocné) usnesení insolvenčního soudu 28. listopadu 2013. K předpokladům pro vydání doplňujícího usnesení dle §166 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř.) se napadené usnesení nevyjadřuje, ačkoli věřitel P je v odvolání zpochybnil a „doplňující“ usnesení insolvenčního soudu je těmito ustanoveními odůvodněno.
K tomu budiž řečeno, že dovolatel má pravdu, namítá-li že postup podle §166 odst. 1 o. s. ř. nebyl možný již proto, že do patnácti dnů od doručení usnesení ze dne 28. listopadu 2013 žádný z účastníků řízení jeho doplnění nenavrhl a v tom, aby k doplnění přistoupil z vlastní iniciativy, bránila insolvenčnímu soudu právní moc usnesení ze dne 28. listopadu 2013.
Z věcného hlediska budiž dodáno, že ohledně dlužnice takový postup ani nebyl namístě, neboť výrok o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů dlužnici v usnesení ze dne 28. listopadu 2013 nechyběl. Ostatně právě způsob, jakým insolvenční soud přistoupil k „doplnění“ bodu V. výroku usnesení ze dne 28. listopadu 2013 vzbuzuje pochybnosti o tom, zda jeho úmyslem bylo toto usnesení „doplnit“ (dle §166 odst. 1 o. s. ř.) nebo „opravit“ (dle §164 o. s. ř., jež ale podle odůvodnění aplikováno nebylo).
Z ustanovení §414 insolvenčního zákona se nicméně podává (poměřeno úpravou obsaženou v ustanovení §413 insolvenčního zákona), že usnesení o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů dlužníku má samostatnou povahou (insolvenční zákon nepředepisuje, aby bylo vydáno současně s usnesením, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení (§413 insolvenčního zákona). To pro danou věc znamená, že usnesení o tom, zda se dlužníku přiznává osvobození od placení zbytku dluhů, mohl insolvenční soud vydat (jako samostatné usnesení) kdykoli poté, co vydal usnesení ze dne 28. listopadu 2013. Postupovat podle §166 odst. 1 o. s. ř. však možné nebylo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil usnesení odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.) v rozsahu týkajícím se dlužnice tak, že usnesení insolvenčního soudu se potud mění v tom smyslu, že ohledně dlužnice se usnesení insolvenčního soudu z 28. listopadu 2013 nedoplňuje.
Ve vztahu k dlužníku pak Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V tomto dalším řízení odvolací soud zhodnotí předpoklady pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů dlužníku v intencích ustanovení §415 insolvenčního zákona a dospěje-li poté k závěru, že o věci může meritorně rozhodnout, učiní tak výrokem, z nějž bude patrno, že o věci (o osvobození dlužníka) se potud nerozhoduje v mezích doplňujícího usnesení dle §166 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Důvod zabývat se námitkami k dalším vadám řízení Nejvyšší soud již neměl; k části těchto výhrad je ostatně přiléhavé uzavřít, že otázka způsobu oddlužení měla být řešena opravnými prostředky proti usnesení, jímž bylo usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře „opraveno“ na usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu