ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.142.2016.1
MSPH 90 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 142/2016-B-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice M. M. , narozené XY, bytem XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na bělidle 997/15, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2016, č. j. MSPH 90 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 18. května 2015, č. j. MSPH 90 INS XY, rozhodl, že výtěžek zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) činí: 6.470.000,- Kč, z čehož dále činí: náklady spojené se správou a zpeněžením 129.400,- Kč, odměna insolvenční správkyně (JUDr. Dany Hanákové) 303.624,- Kč, 21% daň z přidané hodnoty z odměny 63.761,- Kč, takže k vydání zajištěné věřitelce č. 15 (A. Š.) zbývá částka 5.973.215, Kč (výrok I.), udělil souhlas insolvenční správkyni k vydání výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce [výrok II.] a určil odměnu insolvenční správkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty) ve výši 367.385,- Kč, s tím, že bude po právní moci usnesení uspokojena z majetkové podstaty (výtěžku zpeněžení) [výrok III.].
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice (M. M.) usnesením ze dne 17. března 2016, č. j. MSPH 90 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud – cituje ustanovení §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěrům insolvenčního soudu, podle nichž včasné námitky dlužnice [o tom, že výtěžek zpeněžení je příliš nízký v důsledku nesprávně stanovené ceny nejnižšího podání (5.550.000,- Kč) a nesprávně určené obvyklé ceny nemovitostí 11.100.000,- Kč (namísto 15.000.000,- Kč)] směřují proti činnosti insolvenční správkyně při přípravě a průběhu dražby nemovitostí. Platnost (dobrovolné) dražby však lze posoudit jen v řízení o neplatnost dražby, přičemž možnost podání takové žaloby, okruh oprávněných osob k jejímu podání a taxativní výčet důvodů, pro které je dražba neplatná, upravuje zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách; vzhledem k marnému uplynutí lhůty k podání žaloby na neplatnost dražby (konané dne 26. listopadu 2014) „je nutno na dražbu hledět jako na platnou“. Dále shledal správným i závěr insolvenčního soudu o opožděnosti námitek (uplatněných dlužnicí u jednání 19. března 2015), podle kterých dlužnice nebyla o nařízení dražby informována a nebylo jednáno s jejím zástupcem.
Současně zdůraznil, že ani následné dlužnicí uplatněné námitky „nijak nezpochybňují věcnou správnost návrhu správkyně, resp. napadeného usnesení, jímž (insolvenční) soud rozhodl o udělení souhlasu k vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěné věřitelce a o odměně insolvenční správkyně“. K tvrzení dlužnice, že jinak než podáním odvolání proti rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěné věřitelce nemůže dosáhnout nápravy stavu, kdy dle jejího názoru nebylo dosaženo výtěžku odpovídajícího jejich skutečné hodnotě, „připomenul“, že dlužnici již insolvenční soud upozornil na úpravu obsaženou v ustanovení §37 insolvenčního zákona.
Pro úplnost odvolací soud doplnil, že insolvenční zákon (v ustanovení §302 a násl.) „ukládá insolvenčnímu správci povinnost předložit v závěru zpeněžení majetkové podstaty konečnou zprávu, jejíž věcnou správnost je třeba přezkoumávat zákonem ustanoveným způsobem“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena otázka „včasnosti podaných námitek ve smyslu ustanovení §298 odst. 3 insolvenčního zákona a přiměřenosti výše nejnižšího podání ve vztahu k povinnosti insolvenčního správce odmítnout pokyn zajištěného věřitele v případě, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a to v souladu s povinnostmi insolvenčního správce stanovenými v §36 odst. 1 insolvenčního zákona“. Dále zastává názor, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „a to ve vztahu k ustanovení §293 odst. 1 insolvenčního zákona“.
Dovolatelka považuje za nesprávný postup insolvenčního soudu, který se nezabýval jejími výhradami ohledně „neinformování o nařízení dražby a nejednání s jejím zástupcem“. Označené námitky přitom podala po uplynutí sedmidenní lhůty (u jednání insolvenčního soudu dne 19. března 2015) proto, že o těchto okolnostech dříve nevěděla.
Dále je přesvědčena, že insolvenční správkyně měla odmítnout pokyn zajištěné věřitelky ke zpeněžení nemovitostí a požádat insolvenční soud o jeho přezkoumání v rámci dohlédací činnosti, a to právě s ohledem na nesprávně určenou cenu nemovitostí a nesprávně určenou cenu nejnižšího podání.
Konečně poukazuje na skutečnost, že k jejím námitkám se u jednání insolvenčního soudu dne 19. března 2015 „připojil rovněž zajištěný věřitel J. H.“, jehož zástupce na jednání uvedl, že „obecně souhlasí s názorem dlužnice, že nebylo dosaženo ceny obvyklé, která činí dle znaleckého posudku zhruba 11.000.000 Kč a v důsledku toho tak nebude uspokojen ani první zajištěný věřitel v pořadí“. Dále upozorňuje, že zajištěná pohledávka bylapostoupena věřitelce až 6. března 2015.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční správkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání dlužnice zamítl. Upozorňuje, že cena nemovitostí byla stanovena před zpeněžením znaleckým posudkem, o jehož správnosti neměla důvod pochybovat, a výše nejnižšího podání byla určena ve výši jedné poloviny takto určené ceny; pokyn zajištěné věřitelky tak neměla důvod odmítnout. Současně insolvenční správkyně popsala nedostatky v komunikaci s dlužnicí.
Dovolání dlužnice, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti části námitek (§298 odst. 3 insolvenčního zákona) dlužnice nevznesla žádné právně významné výhrady; její tvrzení o tom, že námitky, podle nichž nebyla informována o nařízení dražby a ohledně dražby nebyl informován ani její právní zástupce, nemohla uplatnit včas, je zjevně účelové, o čemž svědčí samotná okolnost, že včas (viz její podání B-23) uplatnila (jiné) námitky vztahující se k „nesprávně určené ceně nejnižšího podání a k nesprávnému ohodnocení nemovitostí“ (tj. k výsledku dražby). Přitom protokol o provedení dražby (z 26. listopadu 2014) byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn 23. prosince 2014 (srov. B-18).
Závěr, podle něhož je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitelesměřujícími ke zpeněžení, který ostatně přímo vyplývá z ustanovení §293 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Úvahu, podle níž v poměrech dané věci insolvenční správkyně neměla důvod pokyny zajištěné věřitelky odmítnout (a požádat insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti), Nejvyšší soud neshledal ani zjevně nepřiměřenou; cena nemovitostí byla určena znaleckým posudkem a výtěžek zpeněžení činil dvě třetiny takto určené ceny.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pro účely tohoto řízení je nevýznamné, zda dovolatelka byla oprávněna výsledek dražby napadnout opravným prostředkem. Dovolatelka ostatně ani nepolemizuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů co do částky výtěžku zpeněžení, výše odměny insolvenční správkyně a výše částky k vydání zajištěné věřitelce, nýbrž snáší argumenty ve prospěch názoru, že nemovitosti mohly být zpeněženy za částku vyšší; takové námitky zjevně nejsou způsobilé zpochybnit ani insolvenční správkyní zvolený způsob zpeněžení nemovitostí [§286 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], ani jeho výsledek. To platí též o výhradách vztahujících se k (dovolatelkou tvrzenému) názoru věřitele „J. H.“ na výši výtěžku zpeněžení a k datu nabytí pohledávky zjištěnou věřitelkou.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelce, zajištěné věřitelce, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů), insolvenční správkyni a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu