ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.147.2016.1
KSPH 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 147/2016-B-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka R. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS XY, o zproštění insolvenčního správce funkce, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem, se sídlem v Kolíně, Mostní 73, PSČ 280 02, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. KSPH 37 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka potvrdil usnesení ze dne 23. února 2016, č. j. KSPH 37 INS XY, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka ze dne 5. února 2016 na zproštění insolvenčního správce jeho funkce (č. l. B-38).
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelem předestřené otázky Nejvyšší soud již zodpověděl (způsobem souladným s odůvodněním napadeného usnesení) v níže označených rozhodnutích.
Výkladem §32 ve spojení s §36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se Nejvyšší soud zabýval především v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2016“), jakož i v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu. V nich vysvětlil, že §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V označených rozhodnutích dále Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodovací praxi soudů při výkladu §32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil již tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL XY, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s §225 odst. 4 nebo s §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
V poměrech dané věci je zjevné, že porušení povinností insolvenčního správce nemůže spočívat v tom, že se řídí pokyny zajištěného věřitele. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 56/2014, z něhož se podává, že povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je naopak základní povinností insolvenčního správce.
Tvrdí-li dovolatel, že insolvenční správce není vázán pokyny zajištěných věřitelů „obzvláště pokud se jedná o výši přihlášených pohledávek těchto věřitelů, kterou jsou v incidenčním sporu popřeny“, vychází při formulování této námitky z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšly soudy nižších stupňů. Ty naopak dospěly k závěru, že insolvenční správce uzavřel smír v incidenčním sporu (o určení výše pohledávky zajištěného věřitele), nikoliv na základě „pokynu“ zajištěného věřitele, ale v reakci na průběh řízení (poté, co soud v incidenčním sporu předestřel svůj názor na důvodnost žalobou uplatněné pohledávky).
Ostatně dovolatel v tomto směru přehlíží, že insolvenční soud není při výkonu dohlédací činnosti oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám. K tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud při posuzování důvodů pro zproštění insolvenčního správce funkce výslovně přihlásil v R 58/2016. K tomu lze doplnit, že uvedené platí beze zbytku nejen pro samotné přezkumné jednání, ale uplatní se i pro následný postup insolvenčního správce (při jeho rozhodování, zda nevezme své popření zpět, zda podá incidenční žalobu a jak bude v řízení postupovat). V dané věci nadto insolvenční správce svůj postoj (proč přistoupil na uzavření smíru) racionálně odůvodnil.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu