ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.170.2016.1
KSBR 26 INS 10881/2012
sp. zn. 29 NSČR 170/2016-B-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v insolvenční věci dlužníka BOMASO, a. s., se sídlem v Brně, Kikrleho 1129/17, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 63999943, zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 10881/2012, o změně reorganizačního plánu, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2016, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012, 3 VSOL 1286/2015-B-136, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka potvrdil usnesení ze dne 4. srpna 2015, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012-B-117, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) neschválil změněný reorganizační plán, zpracovaný dne 29. dubna 2015.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem „posouzena jinak“.
Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. není, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání nepodává.
Nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dále poznamenává, že výhradou, podle níž byla dovolateli v průběhu řízení nesprávným postupem insolvenčního soudu i soudu odvolacího odňata možnost jednat před soudem, dovolatel ostatně nevystihuje ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); jejím prostřednictvím totiž uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 2. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 962/2014).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů), jakož i státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu