ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.177.2016.1
KSCB 27 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 177/2016-B-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivetou Sokolovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Mládeže 1477/12, PSČ 169 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele AFIA PROINVEST s. r. o., se sídlem v Olomouci – Hodolanech, Purkyňova 278/15, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 28581032, zastoupeného JUDr. Evou Cahovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, PSČ 779 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 13. listopadu 2015, č. j. KSCB 27 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) k návrhu věřitele AFIA PROINVEST s. r. o. zjistil úpadek dlužníka J. M. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu (bod IV. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili (bod V. výroku), vyzval věřitele, aby sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužníka uplatňují (bod VI. výroku), vyzval dlužníkovy dlužníky, aby plnění poskytovali insolvenčnímu správci (bod VII. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod VIII. výroku), svolal schůzi věřitelů (bod IX. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 28. ledna 2016 předložil seznam přihlášených pohledávek (bod X. výroku), oznámil, že rozhodnutí insolvenčního soud u budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XI. výroku), a insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh (bod XII. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud – vycházeje z §97 odst. 5, §3 odst. 1 a 2 , §104 odst. 1 a 4 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčního navrhovatele, neboť má za dlužníkem pohledávku nejméně ve výši 2 055 853,55 Kč, která ke dni zahájení insolvenčního řízení (k 8. červenci 2013) byla 47 měsíců po lhůtě splatnosti. Současně byly osvědčeny pohledávky dalších věřitelů, a to Okresní správy sociálního zabezpečení Písek ve výši 158 670 Kč (vykonatelná pohledávka), Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 221 655 Kč (vykonatelná pohledávka) a Reiffeisenbank, a. s. ve výši 72 785,73 Kč. Všechny tyto pohledávky jsou déle než tři měsíce po splatnosti. Dlužník je nepopírá.
Stejně tak odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že byla založena domněnka platební neschopnosti dlužníka, když dlužník své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). K tomu doplnil, že dlužník nastolil domněnku platební neschopnosti i tím, že nesplnil řádně svoji povinnost dle §104 odst. 1 insolvenčního zákona (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona), neboť nepředložil seznam zaměstnanců a předložené seznamy majetku a závazků nejsou podepsané s prohlášením, že jsou správné a úplné. Odvolací soud rovněž vyjádřil pochybnosti o úplnosti předloženého seznamu majetku.
Odvolací soud uzavřel, že dlužníku se nepodařilo vyvrátit domněnku své platební neschopnosti, neboť svá tvrzení o schopnosti využít svůj majetek k úhradě splatných závazků nijak neprokázal. Ani po poučení odvolacím soudem totiž k hodnotě svého majetku neuvedl nic jiného než to, že jednal se zajištěným věřitelem o prodeji zastavené bytové jednotky v XY. K pohledávkám pak podotkl, že dosud žádnou z nich nevymohl.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem předestřené otázky, respektive ty z nich, které jsou srozumitelné, Nejvyšší soud již zodpověděl (způsobem souladným s odůvodněním napadeného usnesení) v níže označených rozhodnutích.
Již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2011“), Nejvyšší soud uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“) [v němž se přihlásil k závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011 pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání], doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů – dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem.
Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek; takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jež by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. opět R 51/2011, R 83/2012, jakož i důvody usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro osvědčení dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky dle §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona postačuje, aby byla naplněna byť i jen jediná z vyvratitelných domněnek §3 odst. 2 insolvenčního zákona. Tyto domněnky se nijak „nepřekrývají“ a jsou samostatně způsobilé osvědčit, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013).
Výše uvedené se pak v projednávané věci promítá takto.
Dovolatel v dovolání především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nastolení domněnky dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona. Nikterak však nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož vůbec nepředložil seznam zaměstnanců, nepředložil řádný (úplný) seznam majetku a (další) předložené seznamy neměly náležitosti dle §104 insolvenčního zákona. Přitom je zjevné, že nemůže být důvodná námitka, podle níž si měl seznam závazků opatřit sám insolvenční (odvolací) soud dle §86 insolvenčního zákona. Není totiž žádných pochyb o tom, že povinnost (v insolvenčním řízení zahájeném návrhem věřitele k výzvě insolvenčního soudu) předložit řádné seznamy majetku, závazků a zaměstnanců má sám dlužník.
Dovolatel nijak konkrétně nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu o naplnění podmínky dle §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Hovoří pouze o nutnosti aplikace domněnky dle §3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona pro vyvrácení domněnky dle písm. b/, avšak svou argumentaci dále nerozvádí. Jeho námitka, že k vyvrácení jedné domněnky by mělo dojít nastolením domněnky jiné, navíc zjevně postrádá logiku. Zvláště pak za situace, kdy dovolatel výslovně uvádí, že „záměrně zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků počátkem roku 2010“.
Rovněž námitka, podle níž dovolatel „k úhradě svých splatných závazků je schopen“, zůstává v rovině prostého popření správnosti závěrů soudů nižších stupňů. Dovolatel nijak konkrétně nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že je skutečně schopen uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má odvolací soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Tento závěr přitom vychází ze shora označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je na dlužníku, aby (brojí-li proti svému úpadku) tvrdil a prokazoval, že je schopen úhrady všech v řízení osvědčených závazků.
Argumentace dlužníka popisem příčin vzniku platební neschopnosti je v poměrech dané věci irelevantní, neboť zjevně nejde o případ dle §143 odst. 3 insolvenčního zákona. K tomu srov. usnesení ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že argument, podle něhož platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, lze použít jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu jen tehdy, osvědčí-li dlužník, že takto vzniklou platební neschopnost bude schopen odvrátit do 3 měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Dovolací námitkou, podle níž odvolací soud „neúplně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům“, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani zbylé námitky dovolatele, neboť bez bližšího vysvětlení (které v dovolání absentuje) jsou zcela nesrozumitelné (např. námitka, podle níž lze úpadek řešit nejen „konkursem, reorganizací resp. oddlužení nýbrž trestním stíháním“).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu navrhovateli, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu